Dračí strom nestrom a Masca

Ano, během bílého dne se událo ještě mnoho pozitivního. Prastarý dračí strom (který není stromem) byl majestát sám. Yveta nedala jinak, než že musíme za tučné vstupné až pod jeho obrovitou korunu. Pohled na drakouše prý ženy omlazuje a zkrásňuje. Marně jsem namítal, že krásná je až až. Stála tam nekonečnou dobu a z pár metrů ho usilovně rentgenovala.

Vesnička Masca je vyhlášenou místní atrakcí. Oprávněně. Mezi takřka kolmými štíty hor nalepeno na svazích pár domků, některé i na skalním ostrorohu nad soutěskou. K tomu pár políček, či spíše záhonů k obživě. Silný genius loci je tu všudypřítomný. 

Obhlížíme i pěšinu dolů do soutěsky. Rádi bychom někdy i tento výlet stihli, není to však žádná rychlovka. Tři hodiny jenom sestup dolů k moři. Uvidíme, jak nám bude přát počasí. Plánů máme mnohem víc, než dnů dovolené. 

Black & White

Ano, bílá a černá. A to hned z několika důvodů. Jsou prostě dny, kdy máte v kondiciogramu křížek a pak dny s kolečkem. Někdy se nedaří, jindy jdete od jednoho pozitiva k druhému.

Včera byl den s křížkem. Koudelka by paty nevytáhl, ale my, nemaje výpisu z kočovného počítače, jsme se neuvážlivě venku toulali. Už kolem půlnoci se ale svět začal měnit do bílé. Odpověděla nám Wander Tante (ownerka těch včera nenalezených keší). Že se moc moc omlouvá, že nečekala tak rychlou publikaci a že má krabice ještě doma na kredenci. Ale, že je hned ráno odnese na místa nám tak důvěrně píď po pídi známá a to i s logbookem s naším krasopisně vepsaným nickem na první stránce, aby tak odčinila svůj hřích. Slabě jsem zaodporoval, že to není zcela v duchu fair play. Pak mi ale došlo, že publikovat krabice, co mi leží doma na stole, a nechat chudáky lovce hodinu v dešti pročesávat les, taky není úplně v souladu s pravidly slušného chování. Navíc známe ta místa dokonaleji, než trekující teta, a dobře víme, kam ty krabice zítra ráno strčí. Takže zpětně máme dvě tenerifská FTF... :-)

Ráno svítí sluníčko a my se vydáváme na druhý průzkum ostrova, tentokráte po pobřeží proti směru hodinových ručiček. Začínáme keškou necelé dva kilometry od hotelu, co nasbírala dost favoritních bodíků. Je pěkná, uložená vysoko v útesu nad mořem v tunelu po starém přívodu vody. Co nás ale nadchlo mnohem víc bylo místo samotné. Mořský záliv s útesy a několika skalami v moři, vše neustále drsně atakované mohutným vlnobitím Atlantiku. Na břehu pak to nejkrásnější - pláž s velkými dokonale dokulata opracovanými valouny, které jsou na střídačku černé a bílé. Nádhera...! Fotíme, skládáme k sobě nejkulatější kusy obou barev a pózujeme kolem těch přírodních divů. Ano, byla to dnes černá a bílá...

Pokračujeme o kousek dál k další dobře hodnocené keši. Měl to být kousek, ale trochu se to vymklo kontrole. O tom však jindy.

Místo známe z fotek v listingu kešky, ostatně jedna je i v prvním příspěvku blogu. Skutečnost však násobně předčila očekávání. Naprosto fantastické místo. Zářez ve skalnatém pobřeží a v něm ohromné torzo domu na skále nad mořem. Atlantik bouří, modrá se míchá s bílou, skály jak jinak než černé a jako drahokam narůžovělé torzo. Slunce pálí a nechává vší té kráse náležitě vyniknout. Už jen tohle by stačilo na hodně nezapomenutelný den. My však teprve startujeme...

Bad day

Třetí den nebyl zrovna prošpikován úspěchy. Ráno jsme se stali šťastnými majiteli malého Oplíka a vyrazili na jihovýchodní pobřeží za letterboxem. Oplík celkem slušně jel, jen pobídky ostruhami blahosklonně ignoroval. 

Chvíli hledáme, odkud se k vychozímu bodu letterboxu dostat. Leží sice kousek od silnice, ale je to rovnou dálnice. Parkujeme skoro kilometr vedle a šlapeme pustinou štěrků a nízkých keříků aktuálně bez listí. Pozoruhodné je že OSM mapa v navigaci ukazuje s obdivuhodnou přesností všechny sotva znatelné pěšinky, které v reálu štěrkovou krajinou vedou. 

Jsme na místě. Tedy na výchozím bodu letterboxu, odkud má být popisováno, kudy jít. Jenže listing žádný popis neobsahuje, dokonce říká, že popis najdeme právě zde. Hledáme jistě 20 minut. Nejen, že tu nic není, ale ani tu nic moc nejde schovat. Není kam...

Být to stará keš, tak se asi rovnou vrátíme. Jungfrau si ale žádá vytrvat. Za začínajícího deště bereme k ruce fotohinty, přesunujeme se o pár set metrů dál, aby platily a za chvíli jsme na Ground Zero. V dešti zjišťujeme, že FTF již padlo v 7:20. A samozřejmě je pachatelem Cache-u-crew, kterému nestačilo, že dokonale vybrabčil přesně v den našeho odletu všechny místní nenalezené krabice. I ty, co čekaly na nález skoro měsíc. 

Pokračujeme k jihu. Na břehu moře se tu vypíná slušnej kopec. Kolem je plno pevnůstek, místní obdoba ŘOPíků. Přesně v okamžiku, kdy se vrátíme na parkoviště k autu, pípají dvě nové tenerifské keše. Pochopitelně na druhé straně ostrova, nedaleko Puerto Cruz s našim hotelem. Jako naschvál zrovna když jsme padesát kiláků vzdušnou čarou jinde. Co se dá dělat, vyrážíme...

Navigace nás nevede po dálnici, ale pěkně přes kopečky pod Pico de Teide. Oplík úpí, ale jede. Zatímco dole na pobřeží bylo zataženo a občas vykouklo sluníčko, tady se nebezpečně blížíme k hradbě mraků. Začíná pršet. Jsme v mracích, leje jak z konve a musím hledat, zda nemá Oplík mlhovky. Klikatíme se nad 2000 metry nad mořem. Stále v oblačnosti. Pak najednou blik-cvak, kouzelné mávnutí a Oplík vyjíždí z mraků do plného slunce. Navíc do fantaskní krajiny jakoby ze zcela jiného světa. Ostré štíty skal s převažující načervenalou barvou, modrá obloha a převalující se kusy oblačnosti. Jsou vidět ale i skály zelené, v barvě měděnky. Vzduch je křišťálově čistý a všechna ta krása je jak na dosah ruky. Co chvíli zastavuji a fotím. Však je co.

Míjíme odbočku k lanovce na Teide a svištíme dál. Silnička se klikatí a v dáli se zase noří do oblačnosti. Jak se po chvíli ukazuje, není to však oblačnost dešťová, ale sněhová. Sněží a za chvíli je kolem nás regulérní vánice. Sjíždíme nekonečnou řadou serpentin dolů. Místo červených a zelených skal deštné pralesy. Staré borovice ověšené lametami lišejníků. 

Blížíme se k našim dvěma bodům zajmu. Nové keše jsou součástí série, která tu vyšla asi před dvěma týdny. Jmenuje se "Air Fresco" - jakože procházka v čistém vzduchu. Což tedy platí do puntíku. Lehce prší a vzduch vychlazený na pár stupňů nad nulou je prosycen vůní borovic a eukalyptů. Tady se zhluboka nadechnout, tak můžou naše severočeské plíce klidně upadnout do komatu.

K první keši je to zhruba 2 km vzduchem. Kráčí se skvěle, cesta vede po vrstevníci a moc se neklikatí. Co chvíli se otevírají nádherné výhledy na městečka na pobřeží nebo na okolní skoro kolmé kopce. 

Jsme na místě. Začínáme hledat. Po pravdě je místo poněkud zvláštní, skoro není kam keš ukrýt. Po víc jak půlhodině marného hledání konstatujeme, že buď jsme totálně slepí, nebo autorka pustila keš do publikační fronty omylem, jaksi před tím, než stihla keš na své místo uložit. Rozmrzelí se přesouváme půl kilometru klikatou cestičkou dolů, ke druhé nové keši. Zde dopadáme stejně a rozmrzelost se více jak zdvojnásobuje. 

Prostě bad day. Ale ne tak úplně. Zážitek nádherné krajiny pod Teide myslím dokázal snadno těch pár nicotných neúspěchů hravě přebít.

Ještě doplnění k prvnímu dni

Z událostí dne s pořadovým číslem jedna vlastně mnoho nezaznělo. Pro dokumentační úplnost proto přidáme pár rychle sestříhaných obrazů. 

Do pošmourného rána se probouzíme celkem časně. Zvony nedaly jinak. Taky Susi Sonenscheinová vstává časně a její sedmá je tady šestá. Po snídani vyrážíme na obhlídku Puerto de la Cruz. I v pošmournu mu to sakra sluší. Pečlivě opravené staré domy, parky s vysokánskými palmami, přístavní pevnůstka s nádhernými děly na dřevěných lafetách. Moře bouří a bílá pěna vln ostře kontrastuje s černými kameny na pobřeží. 

Před polednem máme ve velkém hotelu na břehu moře informativní schůzku s delegátkou cestovky. Německé cestovky, proto logicky s německou delegátkou. Starší paní s řečovou kadencí, kterou poznáváme naprosto přesně - ta-ta-ta-ta-ta-ta-ta... Je jí ale přesto dobře rozumět a dovídáme se množství zajímavých informací. A ještě větší množství informací zcela okolo, protože paní velmi ráda řetězí myšlenky a odbíhá a odbíhá do neuvěřitelných asociačních dálav. Alespoň jsem měl dost času si připravit jednu nerozvitou německou větu a objednáváme auto za velmi slušnou cenu. Uvidíme, jestli bude mít i motor...

Ranní pošmournost je tatam. Couráme Puertem a lovíme dvě kešky. Pěkná byla Mirador La Paz na vyhlídce na moře. Pak zabloudíme i na západní část města k pláži Jardin. To je ta místní známá, černá jak bota. Tedy spíš my vzali boty do ruky a ťapkali po mořem hlazené ploše hrubozrného škvárového hřiště. U vody měla ta černá zrnka dva tři milimetry v průměru a nalepena na mokré nohy vypadala jak "nohy s mákama". Zde malá vysvětlující odbočka. Yveta nazývá nudle s mákem ve variantě, kdy jsou vlivem nedostatku máku nudličky jen tak jednotlivě puntíkaté, jako "nudle s mákama". No a naše nohy na Plaja Jardin vypadaly přesně tak.

Při courání nakupujeme i pár láhví vína. Chybí nám ale otvírák. Kupodivu tenhle sortiment místní obchody nevedou. Ani domácí potřeby. Zachraňuje nás krámek se suvenýry. Zde mají i otvíráky. Jen malou pižkou na kráse jim budiž, že jsou ve tvarech dračího stromu nebo chobotnice. Otvírají a basta. Zrovna před chvílí jsme to na balkoně úspěšně otestovali.

Večer na wifině zjišťujeme, že dnes na Tenerife vyšel nový letterbox. Zítra ho zkusíme prvoodlovit. Alespoň ověříme, jestli má to auto fakt motor. 

Den nultý a prvý

Odlet je z Berlína Schoenefeldu. Dosti skromné letiště. Pár plechových hal na zlomku běžného supermarketu a kolem parkoviště, zčásti štěrkové. Nikdy jsme zatím neměli tu čest, takže neznalí věci objednáváme službu parkování a transferu na letiště u jakési domácí firmy. Adresa Wassmandorfer Chasseu 18. Asi si ji budeme pamatovat dlouho. Donavigujeme se tam, koukáme na pěkný dům v zahradě, ale marně hledame kde auto složit. Ze dveří vyjde mladá paní a za zády jí vřeští hejno dětí. Tím pádem na tu dálku neslyší naši otázku. Zapeklitá situace. Na popáté slyší, ale vrtí hlavou. Zkrátím to. V okruhu 3 km jsou dokonce tři ulice skoro stejného jména. Jedna v Schoenefeldu, dvě jako součást Berlína. 

Odlet i let proběhly hladce. Před přistáním se nám krátce nabídne úžasný pohled na pozdním sluncem ozářené Pico de Teide, vysoko čnící nad hladinou mocné vrstvy oblačnosti. Ano, i tam se chystáme...

Řidič autobusu, co nás středněseverní Evropany (tedy samé Němce a nás jedny Čechy) rozvážel po tenerifských hotelech, byl pošuk. Celou cestu nenechal tělo a hlavně pravou ruku v klidu. Škála pohybů a grifů byla široce propracovaná. Šou vrcholila po hodině jízdy zpěvem jeho oblíbených španělských songů, které si (jak jinak než pravou rukou) pouštěl z umolousaného rádia. Byli jsme fakt rádi, že můžeme jako předposlední dvojice vystoupit. 

Náš hotel Marquesa je na pěší zóně na malém náměstíčku. To víme z průzkumu webu, informací cestovky a recenzí byvších dovolenkářů. Kodrcáme s kolečkovými kufry tmou a romantika nasvíceného náměstí s palmami a kostelíkem z černých sopečných kamenů je dokonalá. Hotel odpovídá očekávání. Historický dům s tenerifsky klasickými dřevěnými balkonky na fasádě. Poté co nám španělsky žvatlající recepční vymění přidělený pokoj standard za jiný, právě s balkonkem do náměstíčka (když už ho Yveta tak složitě v cestovce vybojovala), můžeme jít po lehké tříchodové večeři spokojeně spát.

Spánek je mírně přerušovaný. Věž kostelíku obsahuje i zvony. Celou zvonkohru. A je 50 m od naší postele s přímou viditelností nejen na zvony, ale i na paličky, které do nich bijí. Pěkně pravidelně každou čtvrthodinu. V celou přidají ke čtyřem úderům i úplnou a jasnou informaci o počtu hodin. V jedenáct tak jde o slušnou salvu. 

Náměstíčko je ale jinak opravdu kouzelné. Zrovna teď tu dva roztomile přiteplení klauni vyrábějí pro potěchu kolemjdoucích obrovské mýdlové bubliny. Rozměry přes metr nejsou výjimkou. K večeru přibyly dvě žhavé tanečnice s kastanětami. Pořád je na co koukat. Tedy bylo by, kdybychom seděli na balkoně. My už ale máme objednané auto a zítra ráno vyrážíme vstříc krásám místní krajiny. Na kejklíře zbyde čas večer.