Beyond Limits

Dnes dáváme druhý pokus o zteč Teide. Vstaváme až v sedm, abychom stihli snídani a nevyráželi za tmy, jako včera. Cestu už máme solidně nacvičenou. Slunce svítí jako stomilionová žárovka, ale ze severní strany se ženou mraky. Kráter Teide je ale nad vrstvou oblačnosti, takže nahoře panuje nádherné azůro. Zdáli vidíme vzhůru stoupající kabinku lanovky. Vše vypadá hodně nadějně. Jen chvíli. Lanovka tentokrát nejede kvůli silnému větru. Dole skoro nefouká, ale budiž. Prý za dvě hodiny. Jedem kolem něco ulovit (neúspěšně, byla schovaná kdesi pod sněhem) a vracíme se zpátky. Teď už fičí i na spodní stanici. Házíme flintu do žita a jedeme na pláž. Když na nás ale cestou dolů vykoukne souvislé moře oblačnosti, měníme plány. Děláme si pláž v horách. Zastavíme na odpočívadle a kousek dál v lese na sopečných skalkách rozkládáme ručníky. Za chvíli běžím i pro opalovací krém. 

Opáleno, opečeno, dopečeno... Vracíme ručníky do Oplíka. Yveta navrhuje Beyond Limits. Co to je? Keška v pohoří Anaga. Neuvěřitelné místo. Byli jsme se tam kouknout o deštivé neděli. Minivesnička Las Catalanes hluboko v horách mezi strmými zelenými štíty. Pár domečků, jeden dokonce vytesaný do skály. Na ostrorohu ála Masca nově opravený kostelík. A na jednom z těch zelených štítů keš. Čtrnáct dní nová a stále ještě nenalezená. Jen z pohledu od kostelíku vzhůru na drsně kolmé stěny Yveta bledne a ani já nejsem úplně přesvědčen o reálné dosažitelnosti této kešky. 

Jsme na místě. Mraky se mezitím roztrhaly, slušně fouká a slunce zběsile kreslí po té divoké okolní krajině a dělá ji ještě o poznání divočejší. Listing naštěstí radí kudy začít. Stoupáme vzhůru. Pěšina se zařezává do boku zelených kopců a je až nečekaně pohodová. Výhledy fantastické. Navíc se díky divoké malbě neustále před očima mění. Fotím ostošest...

Pěšina zahýbá kamsi doprava. My ale potřebujeme vlevo na skalní hřbet. Listing lakonicky radí pokračovat po kozích cestičkách. A tak se tedy stalo. Jdeme hřbetem někde jen metr a půl širokým. Vlevo skoro kolmý sráz, vpravo naštěstí mírnější. Fouká totiž slušný vítr. 

Krajina je slovy nepopsatelná. Na obě strany pásy zelených hor kam oko dohlédne. Hřeben je porostlý opunciemi a několika druhy keřů. Překvapivě je tu hodně kytek. Tam kde existují kozí cestičky se jde celkem snadno. Pokud tedy trefíte tu správnou. Kozy se evidentně vyznačují nízkým stupněm organizovanosti a klidně si chodí, kudy je napadne. Několikrát skončíme ve slepé uličce. Někde se i plazíme po čtyřech. Yveta statečně vzdoruje nepřízni terénu. 

Přecházíme několik menších vrcholů. Pak chceme jeden velký obejít a ocitáme se v opunciové pasti. Ty mrchy slušně píchají.

Konečně jsme poblíž souřadnic. Těsně před průrvou oddělující poslední nejvyšší vrchol hřbetu. Chvíli hledám a pak slézám do průrvy. Nadějných úkrytů je tu plno, ale všechny prázdné. Vracím se nahoru k Yvetě a podle hintu za chvíli keš nalézáme. Chvíle napětí... Jo, je to FTF...! První plnohodnotné na Tenerife. Na pohádkově krásném místě.

Cesta zpátky už není tak krkolomná. Jak už to u cest od keše bývá. Jen vítr sílí a co chvíli s námi jeho poryvy na hřbetu mocně cloumají. Naštěstí fouká ze správného směru. A taky začíná pršet. Trefili jsme šťastně přesně tu správnou chvíli k odlovu. Přijet sem o hodinu později, tak akci vzdáme.

Pico del Teide

Vstáváme v 6 ráno. Dnes je den cesty na Pico del Teide. Po včerejších útrapách vyrážíme raději dřív, už víme že doba cesty může být nevyzpytatelná. Vynecháváme snídani a ještě za tmy nasedáme do auta. 

Cestou se nám otevírají nádherné pohledy na bílý zasněžený vrchol Teide, ozářovaný vycházejícím sluncem. Cesta je po včerejšku uklizená. Dokonce mají tenerifšstí silničáři i sněžné pluhy. Na planině kolem Teide je minimálně dvacet centimetrů sněhu. Zase černá a bílá. A k tomu ještě trochu červené.

U lanovky jsme v osm. Vše vypadá nadějně. Jen však do té doby, než si všimneme, že na laně je zavěšená jen jedna kabinka lanovky. Druhá leží vedle vyvržená jako vorvaň. Kolem plno Španělů v kuklách, není to však zásahové komando, je jim jen zima. Nikdo z nich neuměl anglicky, ale zavolali jednoho bez kukly a ten nám vysvětlil, že lanovka nejede, protože na horní stanici je hodně sněhu a musí ho odklidit. Vtipně jsem kontroval, že máme na devátou povolenku k výstupu na samý vrchol. Uklidnil mne, že tam už se nesmí vůbec.

Celá naše pečlivě připravená akce mastňáckého dobytí nejvyšší hory Španělska, spojená s odlovem vrcholových keší, se tak zhroutila jak domeček z karet. Naštěstí je kolem kráteru Teide neskutečně nádherně. Dosyta si užíváme všech místních pestrobarevných divů.

Pak nezbývá než zvolit náhradní program. Jedeme na Smiley Trail, sérii keší v horách o nějaká ta patra níž. Samé mysterky, nad jejichž luštěním jsem strávil doma docela dost času a zbytek dodělával celou cestu letadlem. 

Hned na druhé keši série potkáváme dvojici Němců a v družné spolupráci s nimi nakonec absolvujeme celý okruh. Jak se ukázalo, dost nám to pomohlo, protože měli vytištěné fotohinty a hledání mikrokeší v lese tak šlo o poznání snadněji. Taky měli vyluštěné i ty keše, které my jsme nestihli. A naopak... 

Okruh vedl kopcovitou krajinou s borovými lesy. Zde borovými lesy po požáru. Už proto víme, proč mají borovice tak tlustou kůru. Spodek měly od požáru na uhel spálený, ale nahoře si vesele rostly a zelenily se novým jehličím. Jedna borovice byla kromě ohoření ještě vyvrácená z kořenů a kmen ležel vodorovně na zemi. Celý byl ale navzdory všem utrpením obrostlý novými jehličnatými výhony. Příroda je mocná čarodějka...

Při návratu k autům obdivujeme v místní usedlosti stromy obsypané citrony a mandarinkami. A fotíme západ slunce. 

Potřebují auta na ostrovech věčného jara sněhové řetězy?

Je pondělí ráno a leje. Předpověď slibuje, že slejvák nepřestane. Ta krásná ajpedí aplikace Yahoo Wheater, vystajlovaná českým designerem, dokonce ukazuje kolem poledne déšť s pravděpodobností 100 %. Prostě "asi bude pršet"...

Po snídani se ale nebe trochu trhá a tak vyrážíme plánovaným směrem jihozápad. Okouknout Los Gigantes a pak oběhnout Los Smajlos, sérii keší v nedalekých horách. Cest tam vede několik. My volíme přejezd hor pod Teide, abychom si nacvičili kudy, jak a za jak dlouho zítra ráno k lanovce. Ano, na zítřek máme povolenku na vrchol Teide. 

Stoupáme do hor. Ne úplně ideální cestou. Asi nám chce navigace dokázat, že je také ženského rodu. Postupně se noříme do oblačnosti. Jen nám v tomto případě není jasné, zda jde o zanoření nebo vynoření. Prší, jak už to v oblačnosti (nebo za naší dovolené na Tenerife) bývá. Cesta se klikatí, nadmořská výška stoupá. Jsme někde na čtrnáctistech metrech. Přemítám, jestli může být vrcholek Teide nad oblačností. Z nadoblačných úvah mne vytrhává srocení aut na silnici před námi. Závora! Carabinieros v teréňáku právě uzavřeli závorou silnici. Ptám se na důvod. Nahoře je prý hodně sněhu a silnice je neprůjezdná. 

Nedá se nic dělat, obracíme. I v lese pod závorou začíná sněžit drobnými krupkami. Jedeme obezřetně, pak už skoro krokem. Silnice se pokrývá vrstvou ledových krupek, po chvíli až nebezpečně souvislou. Nevím, co tenerifské autopůjčovny obouvají svým základním prostředkům, ale náš Oplík nedržel stopu ani v mokrých zatáčkách, natož na vrstvě kuličkového ledu. Auto před námi najednou zapíná warningy a zastavuje, nám 20 metrů drnčí ABS a tak tak zastavujeme po jeho boku v levém pruhu. Led padá intenzivně dál a tak není na co čekat. Pokračujeme a necháváme ostatní auta uvažovat o přenocování při čekání na oblevu pod Pico del Teide. 

Klouže to tedy parádně. Každou zatáčku jedu po centimetrech a modlím se, aby zatočil i Oplík. Nahoru se šplhají další a další auta. Zuřivě na ně blikám, ale jedou dál vstříc ledové pasti. Konečně sestoupáme na nižší výškovou hladinu, teplota stoupne nad tři stupně a vrstva ledu ze silnice postupně mizí. Jsme zachráněni. Tedy alespoň pro dnešek. Zítra ráno nás čeká repete...

Prší

Je neděle ráno a prší. Předpověď slibuje, že pršet nepřestane. Vydáváme se proto do pohoří Anaga, kde prší často a rádo. Že se déšť v dešti jako ztratí.

Cestou nás zlákal pohled na nezamračenou oblohu na pobřeží nad Santa Cruz a zkoušíme štěstí, jestli nezamračenost vydrží, než tam dojedeme. Vydržela. Ale jen, než jsme dojeli. Než stačíme zaparkovat, zase prší. Jdeme okouknout kousek hlavního města včetně několika místních keší. Vybíráme si zase jednu dobře hodnocenou na Plaza España. Dobře hodnocená tradička ve městě znamená dobře schovaná tradička ve městě. A tahle byla schovaná sakra dobře. Souradnice vedou do brouzdaliště, poblíž dvou velkých soch statných nahých španělských bojovníků. Jen s helmou a jedním jediným vinným listem na nevinném těle. Průzkum proto musel být veden i na ono intimní místo pod listem, protože nahé tělo moc jiných schovávaček jaksi neskýtá. Španělský bojovník bude těžko jako Janeba schovávat kešku zašitou pod kůží na břiše pro případ ztroskotání. Navíc na bronzovém břiše. Bohužel jsme ji nakonec nenašli. Možná i proto, že Yveta stydlivě odmítla Španělům pod list sáhnout.

Střídavě leje a neleje. Někdy i svítí sluníčko. V odpoledni sezdáváme počasí docela obstojným a vyrážíme do pohoří Anaga. Druhá oblast po západním pobřeží (tam leží Masca), kde stínovaný reliéf mapy je více černý než světlý. Typická pohoří sopečných ostrovů s téměř kolmými několikasetmetrovými stěnami, kde je ale vše díky poréznímu podkladu a časté závlaze krásně porostlé zelení. Šplháme vzhůru a co chvíli zastavujeme na některém "miradouru" a kochame se výhledy. Dnešní větrné počasí kreslí po té již tak neuvěřitelné krajině divoce se měnící obrazce. Na každé z vyhlídek lze proto stát dlouhé minuty a stále mít před očima něco nového.

Cestou zpátky ještě zajíždíme do malého rybářského městečka Bajamar. Atlantik bouří nevídaným způsobem. Vlny narážejí na mola chránící místní miniplážičku a bazény. Voda vyráží možná i přes 15 metrů vysoko. Úchvatná podívaná. Úchvatný byl i jablečný koláč s krustou, který si tu dáváme ke kafi.

Jak ženy pracují s mapou

Jedná moudrá kniha vysvětluje, jak se odlišuje využití jednotlivých častí mozku včetně propojení obou hemisfér u mužů a u žen. A jaké to má důsledky na jejich schopnosti a neschopnosti. Muži - lovci vynikají v orientaci v prostoru, vidí zvěř i ve tmě a rádi sedí celé hodiny mlčky na skále a hledí do dáli. Ženy jednou rukou sbírají brusinky, druhou borůvky, hlídají tři své a čtyři cizí děti a probírají s pěti dalšími ženami šestero vzájemně se prolínajících témat. Nezapomenou při tom poočku sledovat, co má dneska každá s těch pěti na sobě a jestli odposledka neztloustla. Orientace podle mapy jim ale je poněkud cizí. 

Moudrá kniha trefně popisuje, jak žena při odhadovaní příští odbočky natáčí mapu podle směru pohybu a zoufale se snaží poznat, co je vlevo a co vpravo. Nemůžu mít tím pádem Yvetě za zlé, jak mne s GPSkou v ruce naviguje po tenerifských silnicích. Příjezd ke každé křižovatce je pro ni traumatem, protože správně tuší, ze se od ní čeká pokyn, jestli vlevo nebo vpravo. Škála vzniklých situací je docela široká. Typicky začne GPSkou divoce otáčet v ruce, pak se zamyslí, ukáže vlevo a rozhodně praví "Tudy doprava!". Nebo neřekne nic, počká až projedu křižovatku a pak s výčitkou v hlase oznámí, že jsme měli jet tou druhou. Pokud mohu tušit, kudy asi jet, jedu sám podle citu navzdory pokynům. Pokud se trefím, pochválí své dobré navigování. Pokud ne, dozvím se, že "věděla, že máme jet tou druhou". Pokud bych se měl pokusit o statistiku správnosti navigačních pokynů za poslední tři dny na Tenerife, myslím, že přes 5 % by to rozhodně nebylo. Tedy s výjimkou těch případů, kdy před námi není vůbec žádná křižovatka, ale jen zatáčka, nebo jde jen o odbočení na lesní pěšinu, či nám směr určují masivní svodidla. Pak s železnou pravidelností vítězoslavně, jasně, nahlas, přesně a včas oznamuje správný směr cesty.

Zcela zvláštní kategorií jsou kruhové objezdy. Navigačně jsou značně obtížné, protože obsahují zpravidla víc, než jen dvě možnosti odbočení. GPSku v ruce je třeba průběžně složitě natáčet a hrozí tak vykloubení zápěstí. Doba na reakci je také zkrácená, neboť jednotlivé výjezdy za sebou rychle následují. Naproti tomu skýtá kruhový objezd jednu rafinovanou možnost, jak získat čas na zorientovanou a rozmyšlenou. Prostě jezdím v klidu stále znova dokola a čekám, až má drahá druhá polovička vydá svůj povel. Nelze to bohužel moc protahovat. Po několika otáčkách se zmatení stále se měnícím okolím nebezpečně zvyšuje a hrozí naprosto oprávněné a každému pochopitelné zahození GPSky pod sedadlo. 

Nutno ale říci, že značení tenerifských cest, zvláště ve městech, je hodně divoké. Často nelze poznat, co je a není jednosměrka a který pruh má být použit. Na většině křižovatek je omezeno odbočení do některého směru, ačkoliv k tomu není důvod. Vrcholem pak byla jedna křižovatka v Santa Cruz. Z jedné strany do ní vedly dva odbočovací pruhy, ale na druhé pokračoval jen jeden. Však ono se to tam nějak semele, že...