Puerto Santo Domingo aneb bejvák v jeskyni

Tenhle výběžek jsme měli na seznamu už před odletem, ale když nám paní Dvořáková vyprávěla, že tu rok bydlela v jeskyni, tak nebylo jiné volby, než sem hnedka zajet.

Odpoledne bylo ještě mladé. Možná až moc mladé, protože slunce ještě slušně peklo. Cesta dolů je sice dílem dlážděná, ale dost se klikatí nad strmým srázem. Záhy se na ní objevují odbočky k chatrčím vetknutým do proláklin sopečné skály. Tedy chatrčím, spíš jen přístřeškům z pár prken, často asi vylovených z oceánu. Přímo jednou chatrčí prochází turistická trasa. Klopýtáme dolů a tipujeme, které zdejší číslo popisné asi hostilo paní Dvořákovou a její hrnec s brambory ve slané vodě. 

Níže položené stavby jsou honosnější, zřejmě místní bezdomovecké smetánky. Jedná měla dokonce na střeše soláry. Romantické místo to ale pořád bezesporu je. Jen vítr skučel jako smyslů zbavený a dával nám připomenout, že každý den nesvítí sluníčko a cesta dolů v dešti a s nákladem bude o poznání méně romantická.

Dole je slušivý přírodní bazének. Jak pravila středoevropská rodačka "tam jsme se koupali, když oceán dovolil". Dnes to bylo tak na hranici. Jen zvláště odvážní jedinci by se šli v tom vichru koupat. Ale teplo bylo, pěkně jsme se při cestě vzhůru po rozpálené skále zapotili.

Bar La Plaza v Santo Domingo

Ze severovýchodního cípu ostrova míříme na severozápad. Cesta je klikatá, jako všechny místní cesty. Cesta je o to klikatější, protože hlavní silnice LP-1 má uzavírku a jedeme po vedlejší horské silničce, která je kromě řádného klikacení ještě navíc jednoproudá. V kombinaci s neustálým střídáním prudkého slunce a stínu stromů a neuhýbajícími protijedoucími auty německých důchodkyň to byla značně adrenalinová cesta.

Ale dojeli jsme šťastně až ke kostelíku v Santo Domingo. Což byl jeden z našich dnešních cílů. Byl otevřen a opravdu stál za shlédnutí.

Na náměstí s kostelíkem byl otevřený jakýsi bar. Než jsme k němu došli, stačila se Yveta kdesi v hloubi internetu dočíst, že tu snad někdy někdo mluvil i česky. Sedli jsme a přišla servírka. "Dů jů spík ingliš?" ptám se. Zavrtí hlavou. "Dů jů spík ček?" zkouším ještě a pomalu se připravuji na užití Google překladače do španělštiny. "Jó, to mluvím" zazní překvapivě. No ne zas moc překvapivě, když to píšou v hloubi internetu a když na jídelním lístku na zdi je za španělským názvem jednoho jídla v závorce napsáno "guláš". Takže hbitě a rádi přepínáme z "ingliš" do "ček" a strávíme moc milou hodinku klábosením s paní Dvořákovou a pojídáním jejích skvělých jídel. Žije tu na ostrově už 14 let a vyprávění bylo sakra zajímavé. Třeba jak na začátku rok bydlela v jeskyni na pobřeží a ty skvělé brambory ve šlupce, co se nám z nich právě blažeností rozzařujou tváře, vařila přímo v mořské, tedy vlastně v oceánské vodě. Těch historek byla spousta a ani se nám nechtělo odcházet. Ale byla zavíračka a také jsme chtěli vidět na vlastní oči ten její bejvák v jeskyni.

Puerto de Talavera

Severovýchodní cíp ostrova je na zajímavosti obzvláště bohatý. Vedle bazénů La Fajana je majestátní maják Punta Cumplida a hned o kousek dál další místní perla - starý rybářský přístav Talavera.

Skalnatý výběžek do oceánu vytváří zázemí pro rybářské chatrče, rumpály na spouštění lodí a malá polojeskyňka kryje i pár zubem času ohlodaných bárek. Ono je tu vlastně vše ohlodáno. Buď zubem času, nebo zubem oceánu. Doslova nás to místo uchvátilo. Dlouho jsme ho obhlíželi, fotili a oblétali dronem. Zdejší génius loci působil tak silně, až se Yveta málem rozeštkala.

Přírodní bazény La Fajana

Krásné místo hned pod Barloventem. Pro téčka jak dělané. Jako pro letecké záběry na hladině ležící postavy s rukama rozpaženýma do písmene T. 

Přijeli jsme před polednem a nebyla tu na kilometry daleko ani noha. Jen jsme ale vybalili dron a chtěli vzlétnout a zachytit nás osamělé na břehu přírodního bazénu, kde se vzala, tu se vzala babka a už si to štrádovala přímo k nám, položila si ručník 3 metry od nás a jala se svlékat do plavek. Udiveně koukáme, proč si na 6000 m² bazénů a chodníčků mezi nimi vybrala zrovna tenhle flek. 

No což, nakonec jsme si zalétali dosyta, nafotili spoustu leteckých záběrů a natočili několik videí. Jen některá z nich nám stihli znehodnotit nově příchozí, kterých se po první babce objevilo ještě pár desítek. Příště přijedeme v 10 dopoledne a budeme mít hodinu naprostý klid.

Naše počínání sledoval číšník z přilehlé, ještě zavřené restaurace. Jak se mi přiznal při placení. Také létá dronem a tak jsme trochu pokecali.

Přílet a příjezd na Facundu B

Let na La Palmu přímým spojem z Prahy byl až nudný. Nebýt nové služby parkování u letiště s podivnou polovyštěrkovanou plochou, kam jsme se skoro báli zajet a kterou obsluhoval samojediný člověk s obouchanou dodávkou, co nestíhal pendlovat tam a zpět, tak nebylo o čem psát. 

Letadlu se podařilo vzlétnout i přistát na první pokus. Kufry vyjely oba a ještě dřív, než jsme došli k pásu. Vyzvednutí auta taky proběhlo hladce. Prostě nudná cesta.

Vtipná historka nastala až v místní sámošce u pokladny. Pan pokladní, co mluvil anglicky jen střídmě, chvíli koukal, jak Yveta nandavá nákup do igelitek s flaškama nastojato, pak zakoulel očima, všechno ji vyndal ven a bez jediného slova vše nandal zpátky s flaškama vespod a naležato. Pak ji podal beze slova igelitku zpět, my se oba z té scénky rozchechtali a mohlo se jet na ubytování.

Facunda B se naše La Palmovské ubytování jmenuje a je k němu docela divoká cesta. Naštěstí nám paní domácí poslala plánek a já poslal Yvetě do WhatsAppu sérii screenshotů z Google Street view, aby mohla hladce navigovat. Mnooo, dopadlo to malinko jinak. Já si i bez WhatsAppu pamatoval ty křižovatky a zatímco Yveta listovala a listovala a byla pořád na první křižovatce, my už parkování u domečku.

Ubytování je úžasné. Kouzelný trojdomeček uprostřed zeleně, vedle ještě jedno staveníčko s letní kuchyní, všude hortenzie a strelície. Dokonce jsou odtud vidět observatoře nahoře na kráteru. Po očku je pozorujeme se sklenkami skvělého červeného, co nám tu nechali na přivítanou.