Jak ženy pracují s mapou

Jedná moudrá kniha vysvětluje, jak se odlišuje využití jednotlivých častí mozku včetně propojení obou hemisfér u mužů a u žen. A jaké to má důsledky na jejich schopnosti a neschopnosti. Muži - lovci vynikají v orientaci v prostoru, vidí zvěř i ve tmě a rádi sedí celé hodiny mlčky na skále a hledí do dáli. Ženy jednou rukou sbírají brusinky, druhou borůvky, hlídají tři své a čtyři cizí děti a probírají s pěti dalšími ženami šestero vzájemně se prolínajících témat. Nezapomenou při tom poočku sledovat, co má dneska každá s těch pěti na sobě a jestli odposledka neztloustla. Orientace podle mapy jim ale je poněkud cizí. 

Moudrá kniha trefně popisuje, jak žena při odhadovaní příští odbočky natáčí mapu podle směru pohybu a zoufale se snaží poznat, co je vlevo a co vpravo. Nemůžu mít tím pádem Yvetě za zlé, jak mne s GPSkou v ruce naviguje po tenerifských silnicích. Příjezd ke každé křižovatce je pro ni traumatem, protože správně tuší, ze se od ní čeká pokyn, jestli vlevo nebo vpravo. Škála vzniklých situací je docela široká. Typicky začne GPSkou divoce otáčet v ruce, pak se zamyslí, ukáže vlevo a rozhodně praví "Tudy doprava!". Nebo neřekne nic, počká až projedu křižovatku a pak s výčitkou v hlase oznámí, že jsme měli jet tou druhou. Pokud mohu tušit, kudy asi jet, jedu sám podle citu navzdory pokynům. Pokud se trefím, pochválí své dobré navigování. Pokud ne, dozvím se, že "věděla, že máme jet tou druhou". Pokud bych se měl pokusit o statistiku správnosti navigačních pokynů za poslední tři dny na Tenerife, myslím, že přes 5 % by to rozhodně nebylo. Tedy s výjimkou těch případů, kdy před námi není vůbec žádná křižovatka, ale jen zatáčka, nebo jde jen o odbočení na lesní pěšinu, či nám směr určují masivní svodidla. Pak s železnou pravidelností vítězoslavně, jasně, nahlas, přesně a včas oznamuje správný směr cesty.

Zcela zvláštní kategorií jsou kruhové objezdy. Navigačně jsou značně obtížné, protože obsahují zpravidla víc, než jen dvě možnosti odbočení. GPSku v ruce je třeba průběžně složitě natáčet a hrozí tak vykloubení zápěstí. Doba na reakci je také zkrácená, neboť jednotlivé výjezdy za sebou rychle následují. Naproti tomu skýtá kruhový objezd jednu rafinovanou možnost, jak získat čas na zorientovanou a rozmyšlenou. Prostě jezdím v klidu stále znova dokola a čekám, až má drahá druhá polovička vydá svůj povel. Nelze to bohužel moc protahovat. Po několika otáčkách se zmatení stále se měnícím okolím nebezpečně zvyšuje a hrozí naprosto oprávněné a každému pochopitelné zahození GPSky pod sedadlo. 

Nutno ale říci, že značení tenerifských cest, zvláště ve městech, je hodně divoké. Často nelze poznat, co je a není jednosměrka a který pruh má být použit. Na většině křižovatek je omezeno odbočení do některého směru, ačkoliv k tomu není důvod. Vrcholem pak byla jedna křižovatka v Santa Cruz. Z jedné strany do ní vedly dva odbočovací pruhy, ale na druhé pokračoval jen jeden. Však ono se to tam nějak semele, že...

Dračí strom nestrom a Masca

Ano, během bílého dne se událo ještě mnoho pozitivního. Prastarý dračí strom (který není stromem) byl majestát sám. Yveta nedala jinak, než že musíme za tučné vstupné až pod jeho obrovitou korunu. Pohled na drakouše prý ženy omlazuje a zkrásňuje. Marně jsem namítal, že krásná je až až. Stála tam nekonečnou dobu a z pár metrů ho usilovně rentgenovala.

Vesnička Masca je vyhlášenou místní atrakcí. Oprávněně. Mezi takřka kolmými štíty hor nalepeno na svazích pár domků, některé i na skalním ostrorohu nad soutěskou. K tomu pár políček, či spíše záhonů k obživě. Silný genius loci je tu všudypřítomný. 

Obhlížíme i pěšinu dolů do soutěsky. Rádi bychom někdy i tento výlet stihli, není to však žádná rychlovka. Tři hodiny jenom sestup dolů k moři. Uvidíme, jak nám bude přát počasí. Plánů máme mnohem víc, než dnů dovolené. 

Black & White

Ano, bílá a černá. A to hned z několika důvodů. Jsou prostě dny, kdy máte v kondiciogramu křížek a pak dny s kolečkem. Někdy se nedaří, jindy jdete od jednoho pozitiva k druhému.

Včera byl den s křížkem. Koudelka by paty nevytáhl, ale my, nemaje výpisu z kočovného počítače, jsme se neuvážlivě venku toulali. Už kolem půlnoci se ale svět začal měnit do bílé. Odpověděla nám Wander Tante (ownerka těch včera nenalezených keší). Že se moc moc omlouvá, že nečekala tak rychlou publikaci a že má krabice ještě doma na kredenci. Ale, že je hned ráno odnese na místa nám tak důvěrně píď po pídi známá a to i s logbookem s naším krasopisně vepsaným nickem na první stránce, aby tak odčinila svůj hřích. Slabě jsem zaodporoval, že to není zcela v duchu fair play. Pak mi ale došlo, že publikovat krabice, co mi leží doma na stole, a nechat chudáky lovce hodinu v dešti pročesávat les, taky není úplně v souladu s pravidly slušného chování. Navíc známe ta místa dokonaleji, než trekující teta, a dobře víme, kam ty krabice zítra ráno strčí. Takže zpětně máme dvě tenerifská FTF... :-)

Ráno svítí sluníčko a my se vydáváme na druhý průzkum ostrova, tentokráte po pobřeží proti směru hodinových ručiček. Začínáme keškou necelé dva kilometry od hotelu, co nasbírala dost favoritních bodíků. Je pěkná, uložená vysoko v útesu nad mořem v tunelu po starém přívodu vody. Co nás ale nadchlo mnohem víc bylo místo samotné. Mořský záliv s útesy a několika skalami v moři, vše neustále drsně atakované mohutným vlnobitím Atlantiku. Na břehu pak to nejkrásnější - pláž s velkými dokonale dokulata opracovanými valouny, které jsou na střídačku černé a bílé. Nádhera...! Fotíme, skládáme k sobě nejkulatější kusy obou barev a pózujeme kolem těch přírodních divů. Ano, byla to dnes černá a bílá...

Pokračujeme o kousek dál k další dobře hodnocené keši. Měl to být kousek, ale trochu se to vymklo kontrole. O tom však jindy.

Místo známe z fotek v listingu kešky, ostatně jedna je i v prvním příspěvku blogu. Skutečnost však násobně předčila očekávání. Naprosto fantastické místo. Zářez ve skalnatém pobřeží a v něm ohromné torzo domu na skále nad mořem. Atlantik bouří, modrá se míchá s bílou, skály jak jinak než černé a jako drahokam narůžovělé torzo. Slunce pálí a nechává vší té kráse náležitě vyniknout. Už jen tohle by stačilo na hodně nezapomenutelný den. My však teprve startujeme...

Bad day

Třetí den nebyl zrovna prošpikován úspěchy. Ráno jsme se stali šťastnými majiteli malého Oplíka a vyrazili na jihovýchodní pobřeží za letterboxem. Oplík celkem slušně jel, jen pobídky ostruhami blahosklonně ignoroval. 

Chvíli hledáme, odkud se k vychozímu bodu letterboxu dostat. Leží sice kousek od silnice, ale je to rovnou dálnice. Parkujeme skoro kilometr vedle a šlapeme pustinou štěrků a nízkých keříků aktuálně bez listí. Pozoruhodné je že OSM mapa v navigaci ukazuje s obdivuhodnou přesností všechny sotva znatelné pěšinky, které v reálu štěrkovou krajinou vedou. 

Jsme na místě. Tedy na výchozím bodu letterboxu, odkud má být popisováno, kudy jít. Jenže listing žádný popis neobsahuje, dokonce říká, že popis najdeme právě zde. Hledáme jistě 20 minut. Nejen, že tu nic není, ale ani tu nic moc nejde schovat. Není kam...

Být to stará keš, tak se asi rovnou vrátíme. Jungfrau si ale žádá vytrvat. Za začínajícího deště bereme k ruce fotohinty, přesunujeme se o pár set metrů dál, aby platily a za chvíli jsme na Ground Zero. V dešti zjišťujeme, že FTF již padlo v 7:20. A samozřejmě je pachatelem Cache-u-crew, kterému nestačilo, že dokonale vybrabčil přesně v den našeho odletu všechny místní nenalezené krabice. I ty, co čekaly na nález skoro měsíc. 

Pokračujeme k jihu. Na břehu moře se tu vypíná slušnej kopec. Kolem je plno pevnůstek, místní obdoba ŘOPíků. Přesně v okamžiku, kdy se vrátíme na parkoviště k autu, pípají dvě nové tenerifské keše. Pochopitelně na druhé straně ostrova, nedaleko Puerto Cruz s našim hotelem. Jako naschvál zrovna když jsme padesát kiláků vzdušnou čarou jinde. Co se dá dělat, vyrážíme...

Navigace nás nevede po dálnici, ale pěkně přes kopečky pod Pico de Teide. Oplík úpí, ale jede. Zatímco dole na pobřeží bylo zataženo a občas vykouklo sluníčko, tady se nebezpečně blížíme k hradbě mraků. Začíná pršet. Jsme v mracích, leje jak z konve a musím hledat, zda nemá Oplík mlhovky. Klikatíme se nad 2000 metry nad mořem. Stále v oblačnosti. Pak najednou blik-cvak, kouzelné mávnutí a Oplík vyjíždí z mraků do plného slunce. Navíc do fantaskní krajiny jakoby ze zcela jiného světa. Ostré štíty skal s převažující načervenalou barvou, modrá obloha a převalující se kusy oblačnosti. Jsou vidět ale i skály zelené, v barvě měděnky. Vzduch je křišťálově čistý a všechna ta krása je jak na dosah ruky. Co chvíli zastavuji a fotím. Však je co.

Míjíme odbočku k lanovce na Teide a svištíme dál. Silnička se klikatí a v dáli se zase noří do oblačnosti. Jak se po chvíli ukazuje, není to však oblačnost dešťová, ale sněhová. Sněží a za chvíli je kolem nás regulérní vánice. Sjíždíme nekonečnou řadou serpentin dolů. Místo červených a zelených skal deštné pralesy. Staré borovice ověšené lametami lišejníků. 

Blížíme se k našim dvěma bodům zajmu. Nové keše jsou součástí série, která tu vyšla asi před dvěma týdny. Jmenuje se "Air Fresco" - jakože procházka v čistém vzduchu. Což tedy platí do puntíku. Lehce prší a vzduch vychlazený na pár stupňů nad nulou je prosycen vůní borovic a eukalyptů. Tady se zhluboka nadechnout, tak můžou naše severočeské plíce klidně upadnout do komatu.

K první keši je to zhruba 2 km vzduchem. Kráčí se skvěle, cesta vede po vrstevníci a moc se neklikatí. Co chvíli se otevírají nádherné výhledy na městečka na pobřeží nebo na okolní skoro kolmé kopce. 

Jsme na místě. Začínáme hledat. Po pravdě je místo poněkud zvláštní, skoro není kam keš ukrýt. Po víc jak půlhodině marného hledání konstatujeme, že buď jsme totálně slepí, nebo autorka pustila keš do publikační fronty omylem, jaksi před tím, než stihla keš na své místo uložit. Rozmrzelí se přesouváme půl kilometru klikatou cestičkou dolů, ke druhé nové keši. Zde dopadáme stejně a rozmrzelost se více jak zdvojnásobuje. 

Prostě bad day. Ale ne tak úplně. Zážitek nádherné krajiny pod Teide myslím dokázal snadno těch pár nicotných neúspěchů hravě přebít.

Ještě doplnění k prvnímu dni

Z událostí dne s pořadovým číslem jedna vlastně mnoho nezaznělo. Pro dokumentační úplnost proto přidáme pár rychle sestříhaných obrazů. 

Do pošmourného rána se probouzíme celkem časně. Zvony nedaly jinak. Taky Susi Sonenscheinová vstává časně a její sedmá je tady šestá. Po snídani vyrážíme na obhlídku Puerto de la Cruz. I v pošmournu mu to sakra sluší. Pečlivě opravené staré domy, parky s vysokánskými palmami, přístavní pevnůstka s nádhernými děly na dřevěných lafetách. Moře bouří a bílá pěna vln ostře kontrastuje s černými kameny na pobřeží. 

Před polednem máme ve velkém hotelu na břehu moře informativní schůzku s delegátkou cestovky. Německé cestovky, proto logicky s německou delegátkou. Starší paní s řečovou kadencí, kterou poznáváme naprosto přesně - ta-ta-ta-ta-ta-ta-ta... Je jí ale přesto dobře rozumět a dovídáme se množství zajímavých informací. A ještě větší množství informací zcela okolo, protože paní velmi ráda řetězí myšlenky a odbíhá a odbíhá do neuvěřitelných asociačních dálav. Alespoň jsem měl dost času si připravit jednu nerozvitou německou větu a objednáváme auto za velmi slušnou cenu. Uvidíme, jestli bude mít i motor...

Ranní pošmournost je tatam. Couráme Puertem a lovíme dvě kešky. Pěkná byla Mirador La Paz na vyhlídce na moře. Pak zabloudíme i na západní část města k pláži Jardin. To je ta místní známá, černá jak bota. Tedy spíš my vzali boty do ruky a ťapkali po mořem hlazené ploše hrubozrného škvárového hřiště. U vody měla ta černá zrnka dva tři milimetry v průměru a nalepena na mokré nohy vypadala jak "nohy s mákama". Zde malá vysvětlující odbočka. Yveta nazývá nudle s mákem ve variantě, kdy jsou vlivem nedostatku máku nudličky jen tak jednotlivě puntíkaté, jako "nudle s mákama". No a naše nohy na Plaja Jardin vypadaly přesně tak.

Při courání nakupujeme i pár láhví vína. Chybí nám ale otvírák. Kupodivu tenhle sortiment místní obchody nevedou. Ani domácí potřeby. Zachraňuje nás krámek se suvenýry. Zde mají i otvíráky. Jen malou pižkou na kráse jim budiž, že jsou ve tvarech dračího stromu nebo chobotnice. Otvírají a basta. Zrovna před chvílí jsme to na balkoně úspěšně otestovali.

Večer na wifině zjišťujeme, že dnes na Tenerife vyšel nový letterbox. Zítra ho zkusíme prvoodlovit. Alespoň ověříme, jestli má to auto fakt motor.