Co se líbilo a co se bohužel nestihlo líbit

Co nás nadchlo? 

Krásná jsou známá turistická lákadla - kráter Teide a jeho roztodivné okolí. Skály mnoha barev a tvarů v barvách od černé, červené, přes béžovou až po zelenkavé odstíny. Četná lávová pole vyniknou hlavně při pohledu shora od kráteru. Vinou se krajinou jako obří tmaví hadi. Doporučit lze ale i horské lesy na úpatí sopky. Zvláště prales na východ od Teide s ohromnými stromy porostlými lišejníky je vážně parádní. Na západním pobřeží samozřejmě místní sopečně rozeklané pohoří s útesy Los Gigantos a krajinou kolem vesničky Masca.

Jak jsme se ale s Yvetou shodli, nejvíc na nás zapůsobilo severovýchodní pohoří Anaga. Zase extrémní sopečná rozeklanost, ale na mnohem větší ploše než na západě a také mnohem zelenější. Jednotlivé hřebeny se táhnou všude kolem a vytvářejí neskutečné scenérie. Z vyhlídek lze často sledovat jak krajinu na jihovýchodním, tak i severním pobřeží. Pokud je dobrá viditelnost a slunce hory pomaluje, zažijete krajinnou nirvánu. 

Doporučit lze i malé rybářské vesničky na severním skalnatém pobřeží. Zde je pak výhodné si vybrat větrný den, abyste poznali sílu Atlantiku a jeho vlnobití. 

Co jsme nestihli a litujeme?

Bohužel jsme na Tenerife nebyli celý měsíc, takže nám zůstalo na seznamu pár restů. Především soutěsku nad Güímarem a její vesmírnou loď s okny. V plánu byly i další levády v pohoří Anaga. Chtěli jsme dojít soutěskou Masca dolů k moři. Nestihli jsme měsíční krajinu a nebyli v žádném pořádném tunelu. Prostě je ještě celkem dost důvodů se na Tenerife někdy v budoucnu vrátit.

Statistika

Trocha statistických čísel na závěr. Ujeli jsme s Oplíkem Corsa za 7 mobilních dní 1305 km, odlovili 76 keší, z toho 9 FTF. Šestkrát cestovali kolem paty Teide a až poslední den se nám podařilo se dostat nahoru. Vypili na hotelovém balkoně 7 lahví červeného vína vesměs velmi dobré kvality. Zvony na vedlejším kostele zazněly více jak 2300 krát. Oproti tomu fotek máme jen jednu stovku přes tisícovku. A jednou jsme smočili paty v moři na miliardách zrnek černého máku pláže Jardín.

Jak se pozná jogger?

Jogging je na Tenerife poměrně rozšířený. Nejen na přímořských promenádách, ale i na místech, kde by to člověk rozhodně nečekal. Třeba podél hlavní silnice v zaprášené průmyslové zóně Santa Cruz. Občas se nějaký jogger proplétá historickými uličkami měst. To pak ale nejde ani tak o běh, jako spíš o kličkovanou chůzi.

Nebylo si možno nevšimnout, ze joggeři na Tenerife mají jedno společné - běhají zásadně v modrém tričku a s bílými špuntovými sluchátky v uších. Jasně, viděli jsme za 9 dní asi tři výjimky. Dva byli evidentně ještě neukotvení joggující novicové a jeden jogger-atlet, po kterém se Yveta s nostalgickým odleskem v očích dlouze otáčela, byl totiž svlečen do půli těla. Bílá sluchátka měl. Po chvíli se vše vysvětlilo. Tričko měl zastrčené vzadu za pasem. Pochopitelně modré... ;-)

Pravidlo platí i obráceně. Nejoggující mudlové modré tričko zásadně nenosí. Pořádek musí být. 

Ventanas Secretas

Poslední den s autem, poslední vysněné místo, kam se chceme podívat. Tedy asi hlavně já, Yveta by nepohrdla ani nějakou tou pláží. Nad městem Güímar je ve skoro kolmé stěně několik set metrů hluboké soutěsky vytesán přivadeč vody. Není to otevřená leváda, ale několikakilometrový tunel ve skále. Z tunelu je do stěny vysekáno množství oken. Celé to připomíná obří vesmírnou loď se šňůrou palubních okýnek. K nahlédnutí třeba na tomto videu.

Aby byla spokojenost všeobecná, parkujeme ještě v lesích pod Teide a dáváme sluneční lázeň. Pak sjíždíme dolů na dálnici a míříme na Güímar. Soutěsku lze v dálce odtušit a je jasné, že tohle není žádná brázdička. Bohužel je ale soutěska tak vysoká (hluboká), že má horní půlku v mracích. Nahoru se vine úzká asfaltová cestička. Už jen z výjezdu po ní se tají dech. Parkujeme a vyrážíme vzhůru. Oblačnost nás obklopuje a k tomu fičí ostrý vítr. Je jasné, že z vesmírné lodi uvidíme prd. Vtom pípá série nových kešek na cestě k Teide, kousek odtud. Ještě chvíli pokračujeme za vysněným cílem, ale pak rušíme naprosto beznadějnou misi, obracíme a jdeme vyměnit vesmírný zázrak za pár laciných bodíků.

Náplastí nám budiž skutečnost, že z laciných bodíků bylo nakonec šest eFTéeFek a to ještě vlivem nedokonalé notifikace k nám nedorazila informace o druhé půlce série. Mohli jsme místním FTF lovcům vytřít zrak úplně...

3. pokus

Rutina. Ráno rychle vstát, naskočit do auta a vyrazit směr Teide. Dneska nás už na parkovišti málem porazil vichr. Šance je mizivá, ale jedeme. Cestu už můžeme jezdit po paměti. Nahoře pod Teide klasicky azůro, Oplík kvilí do zatáček a dokonce se mu daří předjíždět auta s motory o několikanásobném výkonu.  Jsme na místě a lanovka - světe div se - jede! Hurá... Je sice tak dvojnásobný vítr, než včera, ale asi v tom nemají tenerifští Španělé moc jasno. Rychle kupujeme lístky, než si své měření síly větru rozmyslí a lanovku zase stopnou. Pán v kase nám ještě mlčky ukáže na ceduli, že kvůli sněhu a ledu jsou všechny cesty nahoře uzavřeny.

Stoupáme. Pohledy dolů se otevírají, včetně mléčného moře oblačnosti. Svět jako na dlani. Tlaky v lebečních dutinách se vyrovnávají a za chvíli jsme na horní stanici. Kocháme se pohledy a fotíme. Pak poočku zkoumám, jestli by se nedal nějak porušit zákaz opustit zábradlí horní stanice. Nejbližší keš je jen 50 metrů daleko. Po chvíli se mi daří za zády strážců přeskočit zídku, oběhnout budovu, sešplhat z menší skály a dostat se nepozorovaně na Ground Zero. Všude je ale půlmetru ztvrdlého sněhu. Sakra, fotohint má v mobilu Yveta, ale k té se teď nedostanu. Zkouším se připojit na Internet, ale není tu signál. Rozbíjím botou několik sněhových ker a zoufale hledám. Nakonec se vracím zpátky do ohrádky povoleného prostoru, že si vezmu od Yvety nápovědu a vrátím se pro keš. Jenže strážci teidského vrcholového zákona mezitím seřvali několik turistů, kteří se chtěli kouknout kousek za ohradu. Střeží teď prostor z každé strany jeden. Křížovému pohledu neunikne ani myš. Provedu ještě několik pokusů, dokonce se snažím lidsky promluvit se strážcem, aby mě těch pitomých 50 metrů pustil. Je neoblomný. Jak mi pak prozradila Yveta, vybral jsem si zrovna toho největšího blba, který chvíli předtím vyváděl jen kvůli tomu, že se turisti chtěli fotit na hranici ohrady. 

Odlov keše tedy vzdáváme. 3500 metrů nad mořem nám do statistik není souzeno. Zřejmě proto, že jsme na vrchol zbaběle dojeli lanovkou...