Pláž v El Médano se dětem a Yvetě nezdála dost dobrá, tak vyrážíme o 2 km vedle. Nejdříve jedeme okolo jiné pláže, co je zjevně rájem kiterů. Byla jich tu dobrá stovka.
Pak přišla ta naše. Už vjezd ze silnice cosi naznačoval. Pláž byla ohromná v obou směrech, nebyla černá a dětem se líbila. Tím končí seznam pozitiv. Foukal tu extrémně silný vítr, co unášel nad povrchem pláže písečnou smršť hnědočerných zrnek. Už při příchodu byl horizont pláže zahalen do písečné kouřové clony.
Odložili jsme věci, děti si hrály na břehu, my obdivovali ve stoje modré odstíny vodní plochy a kontrast s červenavou barvou nedaleké hory Montaña Roja. Na posezení to nebylo, leda bychom potřebovali otryskat, opískovat.
Děti si hrály dost dlouho. Vlny smývaly jejich nápisy na hladké ploše a celkově byly spokojené, jen trochu hnědočerné. Tryskající písek se jim lepil na namočené nohy a měly je tak v podobě poločernoušků s hezkým pozvolným přechodem do bělochova.
Otryskávání nepřestávalo, tak se chystáme k odchodu. Představa, že se namočíme do moře celí, lehneme si do proudu písečné bouře a staneme se celoolepenci hnědočernými zrnky, moc nelákala. Chceme si vzít věci, ale ouha. Vše je zaváto tím sajrajtem. Boty napůl zasypány, v tašce a ručníkách přisypáno pár kilo přívažku. Vrcholem pouštního hororu je dětská láhev na pití, která má hromady písku i ve svých útrobách. Až do večera odevšad po hrstích porůznu vysypáváme.
