Chvíli hledáme, odkud se k vychozímu bodu letterboxu dostat. Leží sice kousek od silnice, ale je to rovnou dálnice. Parkujeme skoro kilometr vedle a šlapeme pustinou štěrků a nízkých keříků aktuálně bez listí. Pozoruhodné je že OSM mapa v navigaci ukazuje s obdivuhodnou přesností všechny sotva znatelné pěšinky, které v reálu štěrkovou krajinou vedou.
Jsme na místě. Tedy na výchozím bodu letterboxu, odkud má být popisováno, kudy jít. Jenže listing žádný popis neobsahuje, dokonce říká, že popis najdeme právě zde. Hledáme jistě 20 minut. Nejen, že tu nic není, ale ani tu nic moc nejde schovat. Není kam...
Být to stará keš, tak se asi rovnou vrátíme. Jungfrau si ale žádá vytrvat. Za začínajícího deště bereme k ruce fotohinty, přesunujeme se o pár set metrů dál, aby platily a za chvíli jsme na Ground Zero. V dešti zjišťujeme, že FTF již padlo v 7:20. A samozřejmě je pachatelem Cache-u-crew, kterému nestačilo, že dokonale vybrabčil přesně v den našeho odletu všechny místní nenalezené krabice. I ty, co čekaly na nález skoro měsíc.
Pokračujeme k jihu. Na břehu moře se tu vypíná slušnej kopec. Kolem je plno pevnůstek, místní obdoba ŘOPíků. Přesně v okamžiku, kdy se vrátíme na parkoviště k autu, pípají dvě nové tenerifské keše. Pochopitelně na druhé straně ostrova, nedaleko Puerto Cruz s našim hotelem. Jako naschvál zrovna když jsme padesát kiláků vzdušnou čarou jinde. Co se dá dělat, vyrážíme...
Navigace nás nevede po dálnici, ale pěkně přes kopečky pod Pico de Teide. Oplík úpí, ale jede. Zatímco dole na pobřeží bylo zataženo a občas vykouklo sluníčko, tady se nebezpečně blížíme k hradbě mraků. Začíná pršet. Jsme v mracích, leje jak z konve a musím hledat, zda nemá Oplík mlhovky. Klikatíme se nad 2000 metry nad mořem. Stále v oblačnosti. Pak najednou blik-cvak, kouzelné mávnutí a Oplík vyjíždí z mraků do plného slunce. Navíc do fantaskní krajiny jakoby ze zcela jiného světa. Ostré štíty skal s převažující načervenalou barvou, modrá obloha a převalující se kusy oblačnosti. Jsou vidět ale i skály zelené, v barvě měděnky. Vzduch je křišťálově čistý a všechna ta krása je jak na dosah ruky. Co chvíli zastavuji a fotím. Však je co.
Míjíme odbočku k lanovce na Teide a svištíme dál. Silnička se klikatí a v dáli se zase noří do oblačnosti. Jak se po chvíli ukazuje, není to však oblačnost dešťová, ale sněhová. Sněží a za chvíli je kolem nás regulérní vánice. Sjíždíme nekonečnou řadou serpentin dolů. Místo červených a zelených skal deštné pralesy. Staré borovice ověšené lametami lišejníků.
Blížíme se k našim dvěma bodům zajmu. Nové keše jsou součástí série, která tu vyšla asi před dvěma týdny. Jmenuje se "Air Fresco" - jakože procházka v čistém vzduchu. Což tedy platí do puntíku. Lehce prší a vzduch vychlazený na pár stupňů nad nulou je prosycen vůní borovic a eukalyptů. Tady se zhluboka nadechnout, tak můžou naše severočeské plíce klidně upadnout do komatu.
K první keši je to zhruba 2 km vzduchem. Kráčí se skvěle, cesta vede po vrstevníci a moc se neklikatí. Co chvíli se otevírají nádherné výhledy na městečka na pobřeží nebo na okolní skoro kolmé kopce.
Jsme na místě. Začínáme hledat. Po pravdě je místo poněkud zvláštní, skoro není kam keš ukrýt. Po víc jak půlhodině marného hledání konstatujeme, že buď jsme totálně slepí, nebo autorka pustila keš do publikační fronty omylem, jaksi před tím, než stihla keš na své místo uložit. Rozmrzelí se přesouváme půl kilometru klikatou cestičkou dolů, ke druhé nové keši. Zde dopadáme stejně a rozmrzelost se více jak zdvojnásobuje.
Prostě bad day. Ale ne tak úplně. Zážitek nádherné krajiny pod Teide myslím dokázal snadno těch pár nicotných neúspěchů hravě přebít.
Žádné komentáře:
Okomentovat