Jak ženy pracují s mapou

Jedná moudrá kniha vysvětluje, jak se odlišuje využití jednotlivých častí mozku včetně propojení obou hemisfér u mužů a u žen. A jaké to má důsledky na jejich schopnosti a neschopnosti. Muži - lovci vynikají v orientaci v prostoru, vidí zvěř i ve tmě a rádi sedí celé hodiny mlčky na skále a hledí do dáli. Ženy jednou rukou sbírají brusinky, druhou borůvky, hlídají tři své a čtyři cizí děti a probírají s pěti dalšími ženami šestero vzájemně se prolínajících témat. Nezapomenou při tom poočku sledovat, co má dneska každá s těch pěti na sobě a jestli odposledka neztloustla. Orientace podle mapy jim ale je poněkud cizí. 

Moudrá kniha trefně popisuje, jak žena při odhadovaní příští odbočky natáčí mapu podle směru pohybu a zoufale se snaží poznat, co je vlevo a co vpravo. Nemůžu mít tím pádem Yvetě za zlé, jak mne s GPSkou v ruce naviguje po tenerifských silnicích. Příjezd ke každé křižovatce je pro ni traumatem, protože správně tuší, ze se od ní čeká pokyn, jestli vlevo nebo vpravo. Škála vzniklých situací je docela široká. Typicky začne GPSkou divoce otáčet v ruce, pak se zamyslí, ukáže vlevo a rozhodně praví "Tudy doprava!". Nebo neřekne nic, počká až projedu křižovatku a pak s výčitkou v hlase oznámí, že jsme měli jet tou druhou. Pokud mohu tušit, kudy asi jet, jedu sám podle citu navzdory pokynům. Pokud se trefím, pochválí své dobré navigování. Pokud ne, dozvím se, že "věděla, že máme jet tou druhou". Pokud bych se měl pokusit o statistiku správnosti navigačních pokynů za poslední tři dny na Tenerife, myslím, že přes 5 % by to rozhodně nebylo. Tedy s výjimkou těch případů, kdy před námi není vůbec žádná křižovatka, ale jen zatáčka, nebo jde jen o odbočení na lesní pěšinu, či nám směr určují masivní svodidla. Pak s železnou pravidelností vítězoslavně, jasně, nahlas, přesně a včas oznamuje správný směr cesty.

Zcela zvláštní kategorií jsou kruhové objezdy. Navigačně jsou značně obtížné, protože obsahují zpravidla víc, než jen dvě možnosti odbočení. GPSku v ruce je třeba průběžně složitě natáčet a hrozí tak vykloubení zápěstí. Doba na reakci je také zkrácená, neboť jednotlivé výjezdy za sebou rychle následují. Naproti tomu skýtá kruhový objezd jednu rafinovanou možnost, jak získat čas na zorientovanou a rozmyšlenou. Prostě jezdím v klidu stále znova dokola a čekám, až má drahá druhá polovička vydá svůj povel. Nelze to bohužel moc protahovat. Po několika otáčkách se zmatení stále se měnícím okolím nebezpečně zvyšuje a hrozí naprosto oprávněné a každému pochopitelné zahození GPSky pod sedadlo. 

Nutno ale říci, že značení tenerifských cest, zvláště ve městech, je hodně divoké. Často nelze poznat, co je a není jednosměrka a který pruh má být použit. Na většině křižovatek je omezeno odbočení do některého směru, ačkoliv k tomu není důvod. Vrcholem pak byla jedna křižovatka v Santa Cruz. Z jedné strany do ní vedly dva odbočovací pruhy, ale na druhé pokračoval jen jeden. Však ono se to tam nějak semele, že...