Stoupáme. Pohledy dolů se otevírají, včetně mléčného moře oblačnosti. Svět jako na dlani. Tlaky v lebečních dutinách se vyrovnávají a za chvíli jsme na horní stanici. Kocháme se pohledy a fotíme. Pak poočku zkoumám, jestli by se nedal nějak porušit zákaz opustit zábradlí horní stanice. Nejbližší keš je jen 50 metrů daleko. Po chvíli se mi daří za zády strážců přeskočit zídku, oběhnout budovu, sešplhat z menší skály a dostat se nepozorovaně na Ground Zero. Všude je ale půlmetru ztvrdlého sněhu. Sakra, fotohint má v mobilu Yveta, ale k té se teď nedostanu. Zkouším se připojit na Internet, ale není tu signál. Rozbíjím botou několik sněhových ker a zoufale hledám. Nakonec se vracím zpátky do ohrádky povoleného prostoru, že si vezmu od Yvety nápovědu a vrátím se pro keš. Jenže strážci teidského vrcholového zákona mezitím seřvali několik turistů, kteří se chtěli kouknout kousek za ohradu. Střeží teď prostor z každé strany jeden. Křížovému pohledu neunikne ani myš. Provedu ještě několik pokusů, dokonce se snažím lidsky promluvit se strážcem, aby mě těch pitomých 50 metrů pustil. Je neoblomný. Jak mi pak prozradila Yveta, vybral jsem si zrovna toho největšího blba, který chvíli předtím vyváděl jen kvůli tomu, že se turisti chtěli fotit na hranici ohrady.
Odlov keše tedy vzdáváme. 3500 metrů nad mořem nám do statistik není souzeno. Zřejmě proto, že jsme na vrchol zbaběle dojeli lanovkou...
Žádné komentáře:
Okomentovat