Kanárský dvojboj?

Člověk míní a osud mění. Nakonec to vypadá, že letos poletíme na Kanáry dvakrát. Jednou už za pár dní v květnu s vnoučaty na Tenerife a pak někdy na podzim jen ve dvou na La Palmu. Květen už je zařízen a vnoučátka začínají plnit kufříky. Ubytování máme v San Marcos a klasicky budeme pořádat Tour de Tenerife půjčeným miniautem.

La Palma

Na jaře 2024 se chystáme navštívit La Palmu. Začínáme dávat dohromady střípky. Zkusíme odlet z Berlína, což je jedna z mála možností, jak se dostat přímo na La Palmu. Pěkný web s popisem je E&T Abroad.

Úplná studnice informací o La Palmě je facebook Cestuji za KAČKU. Protože ne všichni holdují sociálním sítím, dovolím si některé důležité informace zopakovat sem:

• Na La Palmu se nejlépe dostaneme letadlem z Tenerife. Létá tam místní přepravce Binter. Na jeho webu je ale prý velký problém letenku objednat a ještě vás středoevropany častují příplatky pro nerezidenty. Doporučený postup je objednávat letenky přes Booking. Cena kolem 1300,- Kč. Let trvá 30 minut a je zdoben výhledem na Teide.
  
• Doporučuje autopůjčovnu Cicar i ubytování v hlavním městě Santa Cruz de La Palma v hotelu Rocamar. Je to blízko na letiště. A jsou zde roztomilé barevné domy se dřevěnými balkóny.
• Návštěvu observatoře na hoře Roque de los Muchachos si musíte rezervovat online dopředu.
• Městečko Lazacorte - barevné domky mezi kopci a černou pláží. Všudypřítomné banánové plantáže i muzeum banánů.
• Vyhlídka s kavárnou Mirador del Time. Vyhlídka Mirador La Tosca.
• Koupání v Piscinas de la Fajana. Koupací bazénky Charco Azul.
• Solné doly Fuencaliente a dva červenobílé majáky tamtéž.
• Mozaikové náměstí Plaza La Glorieta.
• Vulkán Cumbre Vieja.
• Ubytování v Apartamentos Isla Encantada - výhled na oceán, klid, terasa, bazén, zahrada.

Co se líbilo a co se bohužel nestihlo líbit

Co nás nadchlo? 

Krásná jsou známá turistická lákadla - kráter Teide a jeho roztodivné okolí. Skály mnoha barev a tvarů v barvách od černé, červené, přes béžovou až po zelenkavé odstíny. Četná lávová pole vyniknou hlavně při pohledu shora od kráteru. Vinou se krajinou jako obří tmaví hadi. Doporučit lze ale i horské lesy na úpatí sopky. Zvláště prales na východ od Teide s ohromnými stromy porostlými lišejníky je vážně parádní. Na západním pobřeží samozřejmě místní sopečně rozeklané pohoří s útesy Los Gigantos a krajinou kolem vesničky Masca.

Jak jsme se ale s Yvetou shodli, nejvíc na nás zapůsobilo severovýchodní pohoří Anaga. Zase extrémní sopečná rozeklanost, ale na mnohem větší ploše než na západě a také mnohem zelenější. Jednotlivé hřebeny se táhnou všude kolem a vytvářejí neskutečné scenérie. Z vyhlídek lze často sledovat jak krajinu na jihovýchodním, tak i severním pobřeží. Pokud je dobrá viditelnost a slunce hory pomaluje, zažijete krajinnou nirvánu. 

Doporučit lze i malé rybářské vesničky na severním skalnatém pobřeží. Zde je pak výhodné si vybrat větrný den, abyste poznali sílu Atlantiku a jeho vlnobití. 

Co jsme nestihli a litujeme?

Bohužel jsme na Tenerife nebyli celý měsíc, takže nám zůstalo na seznamu pár restů. Především soutěsku nad Güímarem a její vesmírnou loď s okny. V plánu byly i další levády v pohoří Anaga. Chtěli jsme dojít soutěskou Masca dolů k moři. Nestihli jsme měsíční krajinu a nebyli v žádném pořádném tunelu. Prostě je ještě celkem dost důvodů se na Tenerife někdy v budoucnu vrátit.

Statistika

Trocha statistických čísel na závěr. Ujeli jsme s Oplíkem Corsa za 7 mobilních dní 1305 km, odlovili 76 keší, z toho 9 FTF. Šestkrát cestovali kolem paty Teide a až poslední den se nám podařilo se dostat nahoru. Vypili na hotelovém balkoně 7 lahví červeného vína vesměs velmi dobré kvality. Zvony na vedlejším kostele zazněly více jak 2300 krát. Oproti tomu fotek máme jen jednu stovku přes tisícovku. A jednou jsme smočili paty v moři na miliardách zrnek černého máku pláže Jardín.

Jak se pozná jogger?

Jogging je na Tenerife poměrně rozšířený. Nejen na přímořských promenádách, ale i na místech, kde by to člověk rozhodně nečekal. Třeba podél hlavní silnice v zaprášené průmyslové zóně Santa Cruz. Občas se nějaký jogger proplétá historickými uličkami měst. To pak ale nejde ani tak o běh, jako spíš o kličkovanou chůzi.

Nebylo si možno nevšimnout, ze joggeři na Tenerife mají jedno společné - běhají zásadně v modrém tričku a s bílými špuntovými sluchátky v uších. Jasně, viděli jsme za 9 dní asi tři výjimky. Dva byli evidentně ještě neukotvení joggující novicové a jeden jogger-atlet, po kterém se Yveta s nostalgickým odleskem v očích dlouze otáčela, byl totiž svlečen do půli těla. Bílá sluchátka měl. Po chvíli se vše vysvětlilo. Tričko měl zastrčené vzadu za pasem. Pochopitelně modré... ;-)

Pravidlo platí i obráceně. Nejoggující mudlové modré tričko zásadně nenosí. Pořádek musí být. 

Ventanas Secretas

Poslední den s autem, poslední vysněné místo, kam se chceme podívat. Tedy asi hlavně já, Yveta by nepohrdla ani nějakou tou pláží. Nad městem Güímar je ve skoro kolmé stěně několik set metrů hluboké soutěsky vytesán přivadeč vody. Není to otevřená leváda, ale několikakilometrový tunel ve skále. Z tunelu je do stěny vysekáno množství oken. Celé to připomíná obří vesmírnou loď se šňůrou palubních okýnek. K nahlédnutí třeba na tomto videu.

Aby byla spokojenost všeobecná, parkujeme ještě v lesích pod Teide a dáváme sluneční lázeň. Pak sjíždíme dolů na dálnici a míříme na Güímar. Soutěsku lze v dálce odtušit a je jasné, že tohle není žádná brázdička. Bohužel je ale soutěska tak vysoká (hluboká), že má horní půlku v mracích. Nahoru se vine úzká asfaltová cestička. Už jen z výjezdu po ní se tají dech. Parkujeme a vyrážíme vzhůru. Oblačnost nás obklopuje a k tomu fičí ostrý vítr. Je jasné, že z vesmírné lodi uvidíme prd. Vtom pípá série nových kešek na cestě k Teide, kousek odtud. Ještě chvíli pokračujeme za vysněným cílem, ale pak rušíme naprosto beznadějnou misi, obracíme a jdeme vyměnit vesmírný zázrak za pár laciných bodíků.

Náplastí nám budiž skutečnost, že z laciných bodíků bylo nakonec šest eFTéeFek a to ještě vlivem nedokonalé notifikace k nám nedorazila informace o druhé půlce série. Mohli jsme místním FTF lovcům vytřít zrak úplně...

3. pokus

Rutina. Ráno rychle vstát, naskočit do auta a vyrazit směr Teide. Dneska nás už na parkovišti málem porazil vichr. Šance je mizivá, ale jedeme. Cestu už můžeme jezdit po paměti. Nahoře pod Teide klasicky azůro, Oplík kvilí do zatáček a dokonce se mu daří předjíždět auta s motory o několikanásobném výkonu.  Jsme na místě a lanovka - světe div se - jede! Hurá... Je sice tak dvojnásobný vítr, než včera, ale asi v tom nemají tenerifští Španělé moc jasno. Rychle kupujeme lístky, než si své měření síly větru rozmyslí a lanovku zase stopnou. Pán v kase nám ještě mlčky ukáže na ceduli, že kvůli sněhu a ledu jsou všechny cesty nahoře uzavřeny.

Stoupáme. Pohledy dolů se otevírají, včetně mléčného moře oblačnosti. Svět jako na dlani. Tlaky v lebečních dutinách se vyrovnávají a za chvíli jsme na horní stanici. Kocháme se pohledy a fotíme. Pak poočku zkoumám, jestli by se nedal nějak porušit zákaz opustit zábradlí horní stanice. Nejbližší keš je jen 50 metrů daleko. Po chvíli se mi daří za zády strážců přeskočit zídku, oběhnout budovu, sešplhat z menší skály a dostat se nepozorovaně na Ground Zero. Všude je ale půlmetru ztvrdlého sněhu. Sakra, fotohint má v mobilu Yveta, ale k té se teď nedostanu. Zkouším se připojit na Internet, ale není tu signál. Rozbíjím botou několik sněhových ker a zoufale hledám. Nakonec se vracím zpátky do ohrádky povoleného prostoru, že si vezmu od Yvety nápovědu a vrátím se pro keš. Jenže strážci teidského vrcholového zákona mezitím seřvali několik turistů, kteří se chtěli kouknout kousek za ohradu. Střeží teď prostor z každé strany jeden. Křížovému pohledu neunikne ani myš. Provedu ještě několik pokusů, dokonce se snažím lidsky promluvit se strážcem, aby mě těch pitomých 50 metrů pustil. Je neoblomný. Jak mi pak prozradila Yveta, vybral jsem si zrovna toho největšího blba, který chvíli předtím vyváděl jen kvůli tomu, že se turisti chtěli fotit na hranici ohrady. 

Odlov keše tedy vzdáváme. 3500 metrů nad mořem nám do statistik není souzeno. Zřejmě proto, že jsme na vrchol zbaběle dojeli lanovkou...

Beyond Limits

Dnes dáváme druhý pokus o zteč Teide. Vstaváme až v sedm, abychom stihli snídani a nevyráželi za tmy, jako včera. Cestu už máme solidně nacvičenou. Slunce svítí jako stomilionová žárovka, ale ze severní strany se ženou mraky. Kráter Teide je ale nad vrstvou oblačnosti, takže nahoře panuje nádherné azůro. Zdáli vidíme vzhůru stoupající kabinku lanovky. Vše vypadá hodně nadějně. Jen chvíli. Lanovka tentokrát nejede kvůli silnému větru. Dole skoro nefouká, ale budiž. Prý za dvě hodiny. Jedem kolem něco ulovit (neúspěšně, byla schovaná kdesi pod sněhem) a vracíme se zpátky. Teď už fičí i na spodní stanici. Házíme flintu do žita a jedeme na pláž. Když na nás ale cestou dolů vykoukne souvislé moře oblačnosti, měníme plány. Děláme si pláž v horách. Zastavíme na odpočívadle a kousek dál v lese na sopečných skalkách rozkládáme ručníky. Za chvíli běžím i pro opalovací krém. 

Opáleno, opečeno, dopečeno... Vracíme ručníky do Oplíka. Yveta navrhuje Beyond Limits. Co to je? Keška v pohoří Anaga. Neuvěřitelné místo. Byli jsme se tam kouknout o deštivé neděli. Minivesnička Las Catalanes hluboko v horách mezi strmými zelenými štíty. Pár domečků, jeden dokonce vytesaný do skály. Na ostrorohu ála Masca nově opravený kostelík. A na jednom z těch zelených štítů keš. Čtrnáct dní nová a stále ještě nenalezená. Jen z pohledu od kostelíku vzhůru na drsně kolmé stěny Yveta bledne a ani já nejsem úplně přesvědčen o reálné dosažitelnosti této kešky. 

Jsme na místě. Mraky se mezitím roztrhaly, slušně fouká a slunce zběsile kreslí po té divoké okolní krajině a dělá ji ještě o poznání divočejší. Listing naštěstí radí kudy začít. Stoupáme vzhůru. Pěšina se zařezává do boku zelených kopců a je až nečekaně pohodová. Výhledy fantastické. Navíc se díky divoké malbě neustále před očima mění. Fotím ostošest...

Pěšina zahýbá kamsi doprava. My ale potřebujeme vlevo na skalní hřbet. Listing lakonicky radí pokračovat po kozích cestičkách. A tak se tedy stalo. Jdeme hřbetem někde jen metr a půl širokým. Vlevo skoro kolmý sráz, vpravo naštěstí mírnější. Fouká totiž slušný vítr. 

Krajina je slovy nepopsatelná. Na obě strany pásy zelených hor kam oko dohlédne. Hřeben je porostlý opunciemi a několika druhy keřů. Překvapivě je tu hodně kytek. Tam kde existují kozí cestičky se jde celkem snadno. Pokud tedy trefíte tu správnou. Kozy se evidentně vyznačují nízkým stupněm organizovanosti a klidně si chodí, kudy je napadne. Několikrát skončíme ve slepé uličce. Někde se i plazíme po čtyřech. Yveta statečně vzdoruje nepřízni terénu. 

Přecházíme několik menších vrcholů. Pak chceme jeden velký obejít a ocitáme se v opunciové pasti. Ty mrchy slušně píchají.

Konečně jsme poblíž souřadnic. Těsně před průrvou oddělující poslední nejvyšší vrchol hřbetu. Chvíli hledám a pak slézám do průrvy. Nadějných úkrytů je tu plno, ale všechny prázdné. Vracím se nahoru k Yvetě a podle hintu za chvíli keš nalézáme. Chvíle napětí... Jo, je to FTF...! První plnohodnotné na Tenerife. Na pohádkově krásném místě.

Cesta zpátky už není tak krkolomná. Jak už to u cest od keše bývá. Jen vítr sílí a co chvíli s námi jeho poryvy na hřbetu mocně cloumají. Naštěstí fouká ze správného směru. A taky začíná pršet. Trefili jsme šťastně přesně tu správnou chvíli k odlovu. Přijet sem o hodinu později, tak akci vzdáme.

Pico del Teide

Vstáváme v 6 ráno. Dnes je den cesty na Pico del Teide. Po včerejších útrapách vyrážíme raději dřív, už víme že doba cesty může být nevyzpytatelná. Vynecháváme snídani a ještě za tmy nasedáme do auta. 

Cestou se nám otevírají nádherné pohledy na bílý zasněžený vrchol Teide, ozářovaný vycházejícím sluncem. Cesta je po včerejšku uklizená. Dokonce mají tenerifšstí silničáři i sněžné pluhy. Na planině kolem Teide je minimálně dvacet centimetrů sněhu. Zase černá a bílá. A k tomu ještě trochu červené.

U lanovky jsme v osm. Vše vypadá nadějně. Jen však do té doby, než si všimneme, že na laně je zavěšená jen jedna kabinka lanovky. Druhá leží vedle vyvržená jako vorvaň. Kolem plno Španělů v kuklách, není to však zásahové komando, je jim jen zima. Nikdo z nich neuměl anglicky, ale zavolali jednoho bez kukly a ten nám vysvětlil, že lanovka nejede, protože na horní stanici je hodně sněhu a musí ho odklidit. Vtipně jsem kontroval, že máme na devátou povolenku k výstupu na samý vrchol. Uklidnil mne, že tam už se nesmí vůbec.

Celá naše pečlivě připravená akce mastňáckého dobytí nejvyšší hory Španělska, spojená s odlovem vrcholových keší, se tak zhroutila jak domeček z karet. Naštěstí je kolem kráteru Teide neskutečně nádherně. Dosyta si užíváme všech místních pestrobarevných divů.

Pak nezbývá než zvolit náhradní program. Jedeme na Smiley Trail, sérii keší v horách o nějaká ta patra níž. Samé mysterky, nad jejichž luštěním jsem strávil doma docela dost času a zbytek dodělával celou cestu letadlem. 

Hned na druhé keši série potkáváme dvojici Němců a v družné spolupráci s nimi nakonec absolvujeme celý okruh. Jak se ukázalo, dost nám to pomohlo, protože měli vytištěné fotohinty a hledání mikrokeší v lese tak šlo o poznání snadněji. Taky měli vyluštěné i ty keše, které my jsme nestihli. A naopak... 

Okruh vedl kopcovitou krajinou s borovými lesy. Zde borovými lesy po požáru. Už proto víme, proč mají borovice tak tlustou kůru. Spodek měly od požáru na uhel spálený, ale nahoře si vesele rostly a zelenily se novým jehličím. Jedna borovice byla kromě ohoření ještě vyvrácená z kořenů a kmen ležel vodorovně na zemi. Celý byl ale navzdory všem utrpením obrostlý novými jehličnatými výhony. Příroda je mocná čarodějka...

Při návratu k autům obdivujeme v místní usedlosti stromy obsypané citrony a mandarinkami. A fotíme západ slunce. 

Potřebují auta na ostrovech věčného jara sněhové řetězy?

Je pondělí ráno a leje. Předpověď slibuje, že slejvák nepřestane. Ta krásná ajpedí aplikace Yahoo Wheater, vystajlovaná českým designerem, dokonce ukazuje kolem poledne déšť s pravděpodobností 100 %. Prostě "asi bude pršet"...

Po snídani se ale nebe trochu trhá a tak vyrážíme plánovaným směrem jihozápad. Okouknout Los Gigantes a pak oběhnout Los Smajlos, sérii keší v nedalekých horách. Cest tam vede několik. My volíme přejezd hor pod Teide, abychom si nacvičili kudy, jak a za jak dlouho zítra ráno k lanovce. Ano, na zítřek máme povolenku na vrchol Teide. 

Stoupáme do hor. Ne úplně ideální cestou. Asi nám chce navigace dokázat, že je také ženského rodu. Postupně se noříme do oblačnosti. Jen nám v tomto případě není jasné, zda jde o zanoření nebo vynoření. Prší, jak už to v oblačnosti (nebo za naší dovolené na Tenerife) bývá. Cesta se klikatí, nadmořská výška stoupá. Jsme někde na čtrnáctistech metrech. Přemítám, jestli může být vrcholek Teide nad oblačností. Z nadoblačných úvah mne vytrhává srocení aut na silnici před námi. Závora! Carabinieros v teréňáku právě uzavřeli závorou silnici. Ptám se na důvod. Nahoře je prý hodně sněhu a silnice je neprůjezdná. 

Nedá se nic dělat, obracíme. I v lese pod závorou začíná sněžit drobnými krupkami. Jedeme obezřetně, pak už skoro krokem. Silnice se pokrývá vrstvou ledových krupek, po chvíli až nebezpečně souvislou. Nevím, co tenerifské autopůjčovny obouvají svým základním prostředkům, ale náš Oplík nedržel stopu ani v mokrých zatáčkách, natož na vrstvě kuličkového ledu. Auto před námi najednou zapíná warningy a zastavuje, nám 20 metrů drnčí ABS a tak tak zastavujeme po jeho boku v levém pruhu. Led padá intenzivně dál a tak není na co čekat. Pokračujeme a necháváme ostatní auta uvažovat o přenocování při čekání na oblevu pod Pico del Teide. 

Klouže to tedy parádně. Každou zatáčku jedu po centimetrech a modlím se, aby zatočil i Oplík. Nahoru se šplhají další a další auta. Zuřivě na ně blikám, ale jedou dál vstříc ledové pasti. Konečně sestoupáme na nižší výškovou hladinu, teplota stoupne nad tři stupně a vrstva ledu ze silnice postupně mizí. Jsme zachráněni. Tedy alespoň pro dnešek. Zítra ráno nás čeká repete...