Beyond Limits

Dnes dáváme druhý pokus o zteč Teide. Vstaváme až v sedm, abychom stihli snídani a nevyráželi za tmy, jako včera. Cestu už máme solidně nacvičenou. Slunce svítí jako stomilionová žárovka, ale ze severní strany se ženou mraky. Kráter Teide je ale nad vrstvou oblačnosti, takže nahoře panuje nádherné azůro. Zdáli vidíme vzhůru stoupající kabinku lanovky. Vše vypadá hodně nadějně. Jen chvíli. Lanovka tentokrát nejede kvůli silnému větru. Dole skoro nefouká, ale budiž. Prý za dvě hodiny. Jedem kolem něco ulovit (neúspěšně, byla schovaná kdesi pod sněhem) a vracíme se zpátky. Teď už fičí i na spodní stanici. Házíme flintu do žita a jedeme na pláž. Když na nás ale cestou dolů vykoukne souvislé moře oblačnosti, měníme plány. Děláme si pláž v horách. Zastavíme na odpočívadle a kousek dál v lese na sopečných skalkách rozkládáme ručníky. Za chvíli běžím i pro opalovací krém. 

Opáleno, opečeno, dopečeno... Vracíme ručníky do Oplíka. Yveta navrhuje Beyond Limits. Co to je? Keška v pohoří Anaga. Neuvěřitelné místo. Byli jsme se tam kouknout o deštivé neděli. Minivesnička Las Catalanes hluboko v horách mezi strmými zelenými štíty. Pár domečků, jeden dokonce vytesaný do skály. Na ostrorohu ála Masca nově opravený kostelík. A na jednom z těch zelených štítů keš. Čtrnáct dní nová a stále ještě nenalezená. Jen z pohledu od kostelíku vzhůru na drsně kolmé stěny Yveta bledne a ani já nejsem úplně přesvědčen o reálné dosažitelnosti této kešky. 

Jsme na místě. Mraky se mezitím roztrhaly, slušně fouká a slunce zběsile kreslí po té divoké okolní krajině a dělá ji ještě o poznání divočejší. Listing naštěstí radí kudy začít. Stoupáme vzhůru. Pěšina se zařezává do boku zelených kopců a je až nečekaně pohodová. Výhledy fantastické. Navíc se díky divoké malbě neustále před očima mění. Fotím ostošest...

Pěšina zahýbá kamsi doprava. My ale potřebujeme vlevo na skalní hřbet. Listing lakonicky radí pokračovat po kozích cestičkách. A tak se tedy stalo. Jdeme hřbetem někde jen metr a půl širokým. Vlevo skoro kolmý sráz, vpravo naštěstí mírnější. Fouká totiž slušný vítr. 

Krajina je slovy nepopsatelná. Na obě strany pásy zelených hor kam oko dohlédne. Hřeben je porostlý opunciemi a několika druhy keřů. Překvapivě je tu hodně kytek. Tam kde existují kozí cestičky se jde celkem snadno. Pokud tedy trefíte tu správnou. Kozy se evidentně vyznačují nízkým stupněm organizovanosti a klidně si chodí, kudy je napadne. Několikrát skončíme ve slepé uličce. Někde se i plazíme po čtyřech. Yveta statečně vzdoruje nepřízni terénu. 

Přecházíme několik menších vrcholů. Pak chceme jeden velký obejít a ocitáme se v opunciové pasti. Ty mrchy slušně píchají.

Konečně jsme poblíž souřadnic. Těsně před průrvou oddělující poslední nejvyšší vrchol hřbetu. Chvíli hledám a pak slézám do průrvy. Nadějných úkrytů je tu plno, ale všechny prázdné. Vracím se nahoru k Yvetě a podle hintu za chvíli keš nalézáme. Chvíle napětí... Jo, je to FTF...! První plnohodnotné na Tenerife. Na pohádkově krásném místě.

Cesta zpátky už není tak krkolomná. Jak už to u cest od keše bývá. Jen vítr sílí a co chvíli s námi jeho poryvy na hřbetu mocně cloumají. Naštěstí fouká ze správného směru. A taky začíná pršet. Trefili jsme šťastně přesně tu správnou chvíli k odlovu. Přijet sem o hodinu později, tak akci vzdáme.