Poslední cesta dom, tedy na Casa Facundo B nad Barlovento. Silnička se známe klikatí a La Palma jakoby v poslední den chtěla ukázat všechny svoje krásy najednou. Slunce se kloní a nad horami prosvětluje mraky. Všudypřítomné soutěsky a banánovníkové plantáže. Po kraji poseto pár barevných domečků. A kolem všeho modř Atlantiku.
To je La Palma.
Už se nám to stalo na Sardinii, že jsme poslední den objevili nejkrásnější pláž hned vedle našeho ubytování. Podobné dnes, naše oblíbené Charco Azul skrývalo ještě jednu černou perlu. Hned vedle parkoviště začínala cesta podél pobřeží. Věděli jsme o ní, ale nikdy se nám nechtělo se po ní vydat.
Až dnes. A nestačili jsme zírat. Pás pobřeží až k San Andrés je jistě to nejzajímavější, co lze na La Palmě navštívit. Rozeklané pobřeží, zavěšená orlí hnízda, azurové voda Atlantiku, všemožné rostlinstvo, ale i rozervaně opuštěné stavby. Kráčíme, fotíme, lítáme dronem. Neskutečné...!
Asi se trochu rouhám, ale poslední byla a večeře taky. Každopádně byla skvělá. A kulinářské okénko jsme tu také ještě neměli.
Stalo se v našem oblíbeném Charco Azul, kde jsou nejen smaragdové a azurové bazény a koupací vany s rybičkami, ale i malá restaurace, spíš bufet, s názvem La Cantina.
Už dopoledne jsme tu byli na kafi a při té příležitosti obhlídli čerstvě uvařené chobotnice - ještě se z nich kouřilo. Ochotný pan kuchař nám je donesl na sluníčko, abychom je mohli lépe vyfotit.
Takže v pozdním odpoledni jdeme koštovat. Dáváme si hromadu minikrevetek, slané kanárské brambory, salát a právě tu chobotnici. Krevetek bylo asi 250 a každá v sobě měla sotva půlhrášek masa. Takže se člověk víc unavil, než najedl. Chobotnice byla po uvaření nakrájená na tenké plátky a usmažená či zprudka upečená. Každopádně byla výborná a jen se po ní zaprášilo...
Atmosféru dokreslila stará babka (jak se nakonec ukázalo, německá důchodkyně), která přinesla kuchařům tři avokáda a dostala za to sklenku červeného, s kterou pak šťastné hleděla do kraje. A taky malířka, která do skicáku přímo u stolu nad jídlem tvořila svůj akvarel výhledu z restaurace.
Poslední den se nám bylo pokoupat se ve vaně. Vymletém hrnci s křišťálově čistou vodou a rybičkami, oždibujícími místní dekorativní porost. Rybičkám bylo zjevně smutno, že jsou ve vaně odříznuté od širého oceánu, a tak vzaly za povděk naše koupání a na jeho důkaz (jako toho vděku) nám oždibovaly nohy.
Abychom zkompletovali obhlídku celého ostrova, míříme za odpolední koukačky na jihozápadní pobřeží. Celá oblast je poznamenána výbuchem sopky Tajogaite v roce 2021. Chtěli jsme kouknout na kráter shora, zkoušíme to asi počtvrté, ale vždy je nad kráterem mrak. Zjevně je místo zakleté.
Lávové pole Tajogaite se táhne až k oceánu. V jednom místě se proud lávy vyhnul ostrůvku banánovníků. Zřejmě se místní farmář dobře modlil.
A pak to přijde. Skoro omylem zabočujeme do rybářského přístavní vesničky La Bombilla. A nestačíme zírat. Naprosto neuvěřitelná změť natěsno namačkaných slumů a poloslumů, fotbalového hřiště na černém lávovém popelu, skal, ryčné hospůdky, dvou polorozpadlých slunečníků, porůznu poházených starých rezavých loděk a několika rezavých jízdních kol. K tomu pár dlouhovlasých hipíků a toulavý pes. Byli jsme doslova omámeni tou atmosférou, tak moc odlišnou od vedlejšího letoviska Puerto Naos, že více odlišné by to snad už ani být nemohlo.
V pátek a v sobotu se tu jede rallye. Start v Santa Cruz a pak asi kolem celého ostrova, protože jsme nemohli na mnoha místech projet. Asfalt byl po jízdě divoce pogumován černými šmouhami. Na jihu nás uzavírka vedla prašnou sopečnou cestou přes hory přes doly neznámo kam. Na konci objížďky byla stejně uzavírka. Ale taky pěkně ostrá zatáčka, tak jsme měli příležitost si zkontrolovat umění místních závodních jezdců. Jeden z nich gumoval silnici tak důkladně, že málem způsobil požár a oblak čmoudu se rozptyloval tak 10 minut.
Poslední dny je ráno krásně slunečno i u nás na severu. Proto každý den začneme koupačkou a pak pokračujeme za dalšími cíly.
Ukázalo se, že Charco Azul má nejen smaragdový přírodní bazén, ale ještě jeden menší, ale naprosto kouzelný azurový. Je více přírodní a vedle něj je schovaná taková přírodní vířivka. Sice nevíří, ale má sedátka, trochu porostu a neuvěřitelně křišťálovou vodu a v ní spoustu malých rybiček. Řekněte, kdo tohle ve vířivce má?
A aby nebylo těch krás dosti, tak o pár desítek metrů dál je ještě skála s jeskyní a oknem a žebříkem do vody. Pravý atlantický vodní ráj...
Na dnešní večer je v plánu pozorování noční oblohy. A kde jinde ji kvalitně pozorovat, než zde na La Palmě nahoře na Los Muchachos. Po vlastní ose jsme tam byli (přes den) již několikrát, teď vyrážíme organizovaně ze Santa Cruz jakýmsi autobusem. Výpravu vede starší paní, která plynně brebentí španělsky, pak přepne do angličtiny a nakonec do němčiny. Zkouším odhadnout, co je její mateřština, když s řidičem se baví španělsky. Už už se jí chci zeptat, ale prozradí se sama, když po přestávce počítá v autobuse účastníky zájezdu a mezi zuby drmolí "zweiundvierzig, dreiundvierzig, ...".
Silnici nahoru na kráter dobře známe. Klikatí se divoce lesem a autobus se kymácí ze strany na stranu. Vjíždíme do mraků. Přesně v 1600 metrech nad mořem, tedy oceánem, je horní hranice oblačnosti a oslepuje nás plné slunce.
Jedeme na nejvyšší bod, německá průvodkyně trojjazyčné vyhlašuje přestávku a my jdeme známou cestou na vyhlídky. Jdeme svižně, přeci jen když někam dorazí autobus turistů, je třeba se vyhnout davu.
Nástup do autobusu a jedeme o patro níž, kde je návštěvnické centrum. Konečně přijdou na řadu teleskopy. Stavíme a čekáme na západ slunce. Průvodkyně vytahuje skleničky a červené víno. Každý dostaneme po decce, zapijeme západ naší hvězdy a jedeme dolů.
Jako vážně? To už je celé? Kde jsou nějaké hvězdy a teleskopy? Cesta, co známe, vyhlídky, co známe, deci krabičáku a šup zpátky dolů na pobřeží? A to nechci říkat za jakou cenu...
Naše rozčarování naštěstí trvá jen pár minut. Sjíždíme o další patro níž na parkoviště, kde naši průvodci z útrob autobusu vytahují tři slušně velké teleskopy (větší už by se asi do autobusu nevešly), rozkládají je a začíná pozorování hvězd a neuvěřitelně poutavé vyprávění.
Začínáme základní orientací na obloze - Polárka, Velký vůz, Kassiopea. Průvodce má laserové ukazovátko a krásně s ním maluje po obloze, vysvětluje rotaci, hlavní hvězdy severní oblohy - Vegu, Altair, Arcturus. Pak zaměřuje Newtonův dalekohled s osmipalcovým zrcadlem na mlhovinu v Andromedě, dvojhvězdu Albireo, Saturn s nádherným prstencem a nakonec na Měsíc, který mezitím vyšel a zkazil nám pozorování Mléčné dráhy, která se nám chvíli před tím táhla jako mocná duchna přímo nad hlavami.
Byl to parádní zážitek, takže jsme ani nelitovali příjezdu a ulehnutí před druhou ranní.
