Odpoledne bylo ještě mladé. Možná až moc mladé, protože slunce ještě slušně peklo. Cesta dolů je sice dílem dlážděná, ale dost se klikatí nad strmým srázem. Záhy se na ní objevují odbočky k chatrčím vetknutým do proláklin sopečné skály. Tedy chatrčím, spíš jen přístřeškům z pár prken, často asi vylovených z oceánu. Přímo jednou chatrčí prochází turistická trasa. Klopýtáme dolů a tipujeme, které zdejší číslo popisné asi hostilo paní Dvořákovou a její hrnec s brambory ve slané vodě.
Níže položené stavby jsou honosnější, zřejmě místní bezdomovecké smetánky. Jedná měla dokonce na střeše soláry. Romantické místo to ale pořád bezesporu je. Jen vítr skučel jako smyslů zbavený a dával nám připomenout, že každý den nesvítí sluníčko a cesta dolů v dešti a s nákladem bude o poznání méně romantická.
Dole je slušivý přírodní bazének. Jak pravila středoevropská rodačka "tam jsme se koupali, když oceán dovolil". Dnes to bylo tak na hranici. Jen zvláště odvážní jedinci by se šli v tom vichru koupat. Ale teplo bylo, pěkně jsme se při cestě vzhůru po rozpálené skále zapotili.
Žádné komentáře:
Okomentovat