Ze severovýchodního cípu ostrova míříme na severozápad. Cesta je klikatá, jako všechny místní cesty. Cesta je o to klikatější, protože hlavní silnice LP-1 má uzavírku a jedeme po vedlejší horské silničce, která je kromě řádného klikacení ještě navíc jednoproudá. V kombinaci s neustálým střídáním prudkého slunce a stínu stromů a neuhýbajícími protijedoucími auty německých důchodkyň to byla značně adrenalinová cesta.
Ale dojeli jsme šťastně až ke kostelíku v Santo Domingo. Což byl jeden z našich dnešních cílů. Byl otevřen a opravdu stál za shlédnutí.
Na náměstí s kostelíkem byl otevřený jakýsi bar. Než jsme k němu došli, stačila se Yveta kdesi v hloubi internetu dočíst, že tu snad někdy někdo mluvil i česky. Sedli jsme a přišla servírka. "Dů jů spík ingliš?" ptám se. Zavrtí hlavou. "Dů jů spík ček?" zkouším ještě a pomalu se připravuji na užití Google překladače do španělštiny. "Jó, to mluvím" zazní překvapivě. No ne zas moc překvapivě, když to píšou v hloubi internetu a když na jídelním lístku na zdi je za španělským názvem jednoho jídla v závorce napsáno "guláš". Takže hbitě a rádi přepínáme z "ingliš" do "ček" a strávíme moc milou hodinku klábosením s paní Dvořákovou a pojídáním jejích skvělých jídel. Žije tu na ostrově už 14 let a vyprávění bylo sakra zajímavé. Třeba jak na začátku rok bydlela v jeskyni na pobřeží a ty skvělé brambory ve šlupce, co se nám z nich právě blažeností rozzařujou tváře, vařila přímo v mořské, tedy vlastně v oceánské vodě. Těch historek byla spousta a ani se nám nechtělo odcházet. Ale byla zavíračka a také jsme chtěli vidět na vlastní oči ten její bejvák v jeskyni.
Žádné komentáře:
Okomentovat