Poslední cesta dom, tedy na Casa Facundo B nad Barlovento. Silnička se známe klikatí a La Palma jakoby v poslední den chtěla ukázat všechny svoje krásy najednou. Slunce se kloní a nad horami prosvětluje mraky. Všudypřítomné soutěsky a banánovníkové plantáže. Po kraji poseto pár barevných domečků. A kolem všeho modř Atlantiku.
To je La Palma.
Už se nám to stalo na Sardinii, že jsme poslední den objevili nejkrásnější pláž hned vedle našeho ubytování. Podobné dnes, naše oblíbené Charco Azul skrývalo ještě jednu černou perlu. Hned vedle parkoviště začínala cesta podél pobřeží. Věděli jsme o ní, ale nikdy se nám nechtělo se po ní vydat.
Až dnes. A nestačili jsme zírat. Pás pobřeží až k San Andrés je jistě to nejzajímavější, co lze na La Palmě navštívit. Rozeklané pobřeží, zavěšená orlí hnízda, azurové voda Atlantiku, všemožné rostlinstvo, ale i rozervaně opuštěné stavby. Kráčíme, fotíme, lítáme dronem. Neskutečné...!
Asi se trochu rouhám, ale poslední byla a večeře taky. Každopádně byla skvělá. A kulinářské okénko jsme tu také ještě neměli.
Stalo se v našem oblíbeném Charco Azul, kde jsou nejen smaragdové a azurové bazény a koupací vany s rybičkami, ale i malá restaurace, spíš bufet, s názvem La Cantina.
Už dopoledne jsme tu byli na kafi a při té příležitosti obhlídli čerstvě uvařené chobotnice - ještě se z nich kouřilo. Ochotný pan kuchař nám je donesl na sluníčko, abychom je mohli lépe vyfotit.
Takže v pozdním odpoledni jdeme koštovat. Dáváme si hromadu minikrevetek, slané kanárské brambory, salát a právě tu chobotnici. Krevetek bylo asi 250 a každá v sobě měla sotva půlhrášek masa. Takže se člověk víc unavil, než najedl. Chobotnice byla po uvaření nakrájená na tenké plátky a usmažená či zprudka upečená. Každopádně byla výborná a jen se po ní zaprášilo...
Atmosféru dokreslila stará babka (jak se nakonec ukázalo, německá důchodkyně), která přinesla kuchařům tři avokáda a dostala za to sklenku červeného, s kterou pak šťastné hleděla do kraje. A taky malířka, která do skicáku přímo u stolu nad jídlem tvořila svůj akvarel výhledu z restaurace.
Poslední den se nám bylo pokoupat se ve vaně. Vymletém hrnci s křišťálově čistou vodou a rybičkami, oždibujícími místní dekorativní porost. Rybičkám bylo zjevně smutno, že jsou ve vaně odříznuté od širého oceánu, a tak vzaly za povděk naše koupání a na jeho důkaz (jako toho vděku) nám oždibovaly nohy.
